Následujícího dne, 17:00
"Jay? Budu muset na chvilku odejít. " zhoukl jsem, mezitím co jsem se pomalu blížil k pokoji, kde spíme. Ležela na posteli a kreslila si prstem na matraci. Hlavu měla volně položenou a oči smutné. Vzhlédla ke mně a jejím pohledem se prohnal strach. Sedla si a zadívala se mi k nohám.
"Kam? Jídla máme dost. " ozvalo se tiše a kňouravě. Sedl jsem si tedy vedle ní a pohladil ji po sněhobílých vlasech. Následně ji do nich políbil.
"Já vím, zlatí. Ale hledám nám bydlení, abychom už brzy žili zase normálně. " zalhal jsem a sledoval tu malou bledou tvář.
"A to budeme žít sami? Bez maminky a tatínka? "
"Už to tak bohužel vypadá. Ale my to zvládneme Jay-Jay. Postarám se o tebe i v těch nejhorších časech. Věříš mi? "
"Věřím ti, Zavy" objala mne malýma rukama a já se musel pousmát. Ihned jsem ji objal taky. "Miluju tě, bráško." špitla pak a já jí slova opětoval šeptáním do ouška. Pak už jsem se ale musel zvednout a uchýlit k odchodu. Rozloučili jsme se a já vyrazil na cestu. Opět co nejrychleji a nejopatrněji od bytovky. Ulicemi pomalu až k místu včerejšího setkání s tím ozbrojeným cizincem.
Ulice našeho města jsou rušné. cihlové zdi už dávno oprýskané, spáry prorostlé . Tu a tam je ze země vykopnutá dlaždice a její místo nahradí potom trs trávy. Na renovaci asi nemá nikdo nervy. Ale v centru to vypadá lépe. Kvůli turistům by se skočilo z okna, ale pro spokojenost svých obyvatel se činí horko těžko.
Nenechal mě čekat ani pár minut a už mi klepal na rameno. Otočil jsem se za rukou, nestihl ani pozdravit a už jsme byli pryč. Objevili jsme se o kus dál. Až skoro na kraji města v jednom z menších sídlišť. Teprve teď mě nechal ho alespoň pozdravit. On kývl hlavou a rovnou spustil. "Včera jsi říkal, že jsi šikovný s rukama a čísly. Že? " pokýval jsem souhlasně hlavou. "Fajn. Tak pro tebe mám úkol. Kus odsud, v ulici, kterou ti pak ukážu, na tebe čeká jistý muž. V ruce má obálku a v ní jsou peníze. Ty mu za to dáš tohle. " Vložil mi do ruky malou dřevěnou krabičku. "V obálce bude třikrát patnáct tisíc pět set a jedna pětitisícovka. Přepočítáš to, než mu dáš tohle a pokud bude vše v pohodě, dej mu tu krabičku. Jestli ne... Stačí říct. Budu poblíž. " nakrčil jsem obočí a nespokojeně po něm koukl.
"To je docela sebevražda. Nemyslíš? "
"Není. Věř mi. "
"Tak proč do toho nejdeš sám? " lehce se pousmál a pokrčil rameny.
"Protože tyhle lidi mě vidět nesmí. Ne teď. " udiveně jsem po něm koukl. S hlubokým výdechem oddaně kývl.
"takže to je sebevražda. " S pohledem upřeným k zemi jsem šel k ulici, co mi muž poručil. V její blízkosti jsem hlavu zvedl a o něco opatrněji pokračoval. Můj ..' kolega' šel za mnou, ale pak se někam vytratil a já jen doufal, že se kdyžtak opravdu ukáže.
V tmavé, ničím neosvětlené ulici se mi hůř koukalo, ale naštěstí bylo jen velké šero. Ne úplná tma. Z dálky byla vidět silueta mužské postavy. Stál a evidentně čekal. Na mě, hádám. Ve chvíli, kdy jsem k němu došel, si mě pečlivě prohlédl a jen pokýval hlavou na pozdrav. Nízký chlap s naraženým kloboukem do očí, jak se to dělává, kvůli identitě nebo tak něco . přes ramena měl přehozený kabát. Obličej se mi lehce zkřivil do nepřívětivého úšklebku. Natáhl jsem ruku a bezeslov čekal na to, co mi dá. Jak mi bylo řečeno, do ruky mi dal obálku. Já pomalu vytáhl peníze a začal počítat. To mi jde. Ale teď mi to nevycházelo. Možná nervy. Přepočítal jsem peníze ještě dvakrát, ale jakkoliv jsem se snažil, bylo to marné.
Nakonec jsem se pomalu donutil promluvit. "Zdá se mi to, nebo chybí patnáct? " zachraptěly moje hlasivky tlumené strachem. Muž se ušklíbl a sáhl si k pasu. Ve mě hrklo a okamžitě jsem udělal to samé. On, bohužel, neměl jen nůž, jako já, ale pistoli. Rychle ji vytáhl, se záměrem zabít mě, já ale rychleji vyrazil rukou proti němu a hodil ho tak na zeď. Chvilka na vzpamatování nebyla tak dlouhá, jak jsem čekal. Bezmála do tří sekund mířil na mě. Nebylo úniku, neuteču.
Před letící kulkou mne zachránil kolega, když srazil ruku se zbraní chlapovi k zemi. Pravděpodobně, podle hlasitosti vyjeknutí mu ostrou ranou nalomil paži. Já nečekal a zraněného přišpendlil ke zdi nožem skrz krk. Složil se pomalu k zemi a pomalu vykrvácel. Kolega po mně udiveně koukl a uznale kývl.
"Zdá se mi to, nebo jsme se ještě nepředstavili? " pousmál se a natáhl ke mně ruku. "Richard Clark. "
"Xaviere Dashwood. " stiskl jsem mu ruku a posumál se. " a tohle bylo sakra naposled, co jsem za tebe šel na sebevraždu. " rozesmál se a vzal si ode mne zpátky krabičku. Já se smát chtěl , ale na to jsem se až moc třásl.
"Jsi čestný. To je fajn. " prohodil. Natáhl jsem k němu ruku s obálkou, ve které byly peníze. On mou ruku ale odtáhl a pousmál se. "Tohle sis vybojoval. Není to moc, ale snad alespoň něco. Ne ? "
"Pětatřicet tisíc? Podle mě docela dost. Prozatím. Každopádně díky. I za sestru. " sklopil jsem pohled. Ozval se radostný nádech.
"Aa.. Takže sestra je ten záhadný spolubydlící? Doufám, že je stejně šikovná jako ty. "
" je jí deset. " odsekl jsem rovnou a mlčky k němu zvedl oči, protože na delší chvíli zmlkl. Zadíval se mi do očí.
"Pak možná budete potřebovat víc než peníze. "
"Zvládneme to. Brzy nám najdu byt a postarám se o ni. " řekl jsem, ačkoliv jsem chvilku sám sebe přemlouval o pravdivosti toho tvrzení. A on to poznal.
Ale nereagoval. Natáhl ke mně ruku a vložil mi do té mojí nůž, co jsem si zapomněl v krku toho všiváka. Děkovně jsem kývl a rozloučil se. Následně se rychle vydal zpátky k malý, nemohu ji tam nechávat takhle samotnou.
****
"Jaay. " houkl jsem polohlasně a s lehkým úsměvem na tváři. Z ložnice vykoukla zelená kukadla s bílou hlavou. Zajiskřily jí oči a do pár sekund mi visela kolem pasu. Chytl jsem ji pod zadečkem a natiskl k sobě. "Ahoj zlato moje malý... " pousmála se a spokojeně se mi nalísala víc ke krku. Stýskalo se jí. Odnesl jsem ji na matraci a posadil ji k sobě do klína. " tak co.. Dobrý ? " ona chvilku mlčela a zírala do zdi, špičku jazýčka měla zkouslou mezi zoubky. Přemýšlela. Pak sebou cukla a vylítla kamsi do bytu. Musel jsem se pousmát a ohlédnout. " co děláš, prcku? " brzy přiběhla zpátky a v ruce svírala malý černý předmět. Vylezla na postel a , brzy jsem poznal, co je to, uhlíkem mi nakreslila na čelo srdíčko. Musel jsem se rozesmát. Rychle jsem jí uhlík vzal a stejně jako ona mně, jsem učinil i já jí. Pevně mne objala a s tichým smíchem se mi jednou ručkou drala do ruky, aby mě mohla pokreslit.
....
ČTEŠ
Za hranice možností
Roman d'amour"Jediná dobrá věc, která po mně kdy zbyde jsou pravděpodobně tyhle stránky. Poslouží jako varování pro všechny, kteří se musí postavit na vlastní nohy příliš brzy " Příběh o /mým věrným čtenářům jistě známé tváři/ Xavierovi a jeho sestře Jay Jay. Z...
