Za hranice možností

4. Dobrou chuť

Probralo mne hlasité zakručení v břiše, načež se vedle mě zavrtěla malá bytůstka a jen si něco nesrozumitelného špitla. Pootevřel jsem oči a zamžoural po ní. Omluvně se mi koukla do očí. "Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit" ozvalo se rozespale od ní. Držela se za bříško a snažila se být klidná, aby mě nevzbudila. Pousmál jsem se a objal ji.
"To nic, Jay. To nic. Taky mám hlad, pokusím se něco najít. " Zachvěla se a nespokojeně po mně hodila starostlivým pohledem.

"Ty ? " Otázala se, načež jsem kývl. Pohladil ji pod bradičkou.

"Já. Vymyslel jsem to. Nechám tě tady a vyrazím do města. Pokusím se něco najít. Ano? A neodmlouvej. S sebou tě nevezmu. " Odsekl jsem rovnou, aby pochopila, že její snaha, jít se mnou shánět jídlo, je marná. Na to si netroufnu. Navíc bych opravdu nerad, aby mě viděla krást, kdyby na to přišlo. Takový vzor si nezaslouží. Nasadila podkovičku a přivřela oči. Jen kňučivě přikývla. Políbil jsem ji na čelo a pomalu se zvedl. "Budu se snažit co nejrychleji dorazit zpátky. ano, beruš ? " schoulila se v klubku a zavřela oči. Skoro se mi vehnaly slzy do očí. Vidět ji takhle zlomenou mě bolí. Musím se ale snažit, aby na to nemyslela. Udržet ji v usměvavé náladě. Děti se mají smát.
Pečlivě jsem za sebou zaklapl dveře a rychle vyběhl z domu. Hlavně tak, aby mne nikdo nespatřil při odchodu. Už takhle se budu bát, že mi tam na ni někdo vlítne.

Město se ještě ani neprobudilo. Teprve pomalinku začínali vyjíždět první civilisté do prací svými auty. Pěšky lze jen těžko na někoho narazit. Je ještě tma a ve tmě všichni neradi chodí. Nahání to hrůzu. Kort ve městě, kde není ani málo lidí bezdomova. Ti se rádi potulují a hledají zbytky jídla. Možná se jim teď tak trochu podobám. Ale já to takhle nenechám. Za žádnou cenu. Již brzy s malou povedeme normální život. To mě ale bude stát opravdu moc sil. Učit ji slušnému chování, učit ji životu a hlavně učit ji jako ve škole. To bude snad nejtěžší, hlavně když je tady stále ta vlastnost, která ze mě dělá opravdového lempla na jazyky. 
Do háje. To se mi fakt jenom- "mh! " vyjekl jsem a vykulil oči. Ihned jsem reflexně odstoupil od člověka, kterého jsem právě srazil. Moje ruka okamžitě sjela k pasu, připravená kdykoliv popadnout nůž.  Ale nebyl to starý zašlý bezdomovec, jak jsem původně čekal. Ba naopak. Civilista. Vysoký, černovlasý muž, lehce snědý, v té tmě, a bradku na ostře rysovaném obličeji. Přes hlavu kapucu . nespokojeně se nade mnou vztyčil a sykl.

"Dávej pozor laskavě. " obořil se, ale náhle utichl. Jen mě projížděl zkoumavým pohledem, až se nakonec musel usmát. Naprosto jsem netušil, o co jde. Obočí se mi svraštilo a oči se tázavě upřely na něj.

"Co.. " zamumlal jsem, když mi došlo, že na mně očima visí spíš usměvavě, než nasraně.

"Máš bílý vlasy. " podotknul a uniklo mu tiché uchechtnutí.

"Ale jdi do háje" rychle jsem odstoupil a nespokojeně si založil ruce na hrudi. "Před pár minutama jsi mě měl chuť zabít a najednou si ze mě děláš prdel. To jdi doprdele. Radši bych se rval. " rozesmál se a zavrtěl hlavou.

"To nechceš, věř mi. " zamumlal a aniž bych si stihl čehokoliv všimnout, sekl mě do paže nožem. Ihned mi udělal tržnou ránu pod ramenem a já bolestně vyjekl. Kurva. Ani se o ránu nezajímal a pokračoval v přednesu. " ... Máš bílý vlasy. " tiše se rozesmál a odkašlal si.

"jo a co, smíchem se přidáš k davům. nezájem. Uhni"

" co se tu tak touláš, jináčku . doma už tě to nebaví ? " Chvíli jsem se probíral v jeho slovech a rozmýšlel nad smyslem tohohle střetnutí.

"Hledám si jídlo" zněla má odpověď. Strohá a rychlá. Otřel si rty a schoval nůž do kapsy.

"Pro sebe ?" stáhl si kapucu a koukl kolem.

"To už je moje věc. Nemyslíš?"

" a kolik že ti je? Hrdino?" Pozvedl obočí a prohrábl si studenou rukou vlasy. Na jeho tváři visel neutuchající úsměv, pravděpodobně bezdůvodný. Já se naopak vůbec tak vesele neusmíval. Právě obráceně.  Důvod k úsměvu jsem zkrátka neměl.

"Sedmnáct." s předstíranou starostí zavrtěl hlavou.

"Tak mladý a už na ulici sráží osoby, jako jsem já. " odfrkl si. "Měl bys být opatrnější. " Jen jsem se nespokojeně zachvěl a ruce volně svěsil podél těla. krev mi zasychala na paži.

"tak mě příště zab rovnou, jsem jenom mutant. "Odvážil jsem se mu odseknout a když mě do očí uhodil odlesk louže na zemi, došlo mi, že svítá. Zvedl jsem ruku, na znamení, že nemusí nic říkat. " musím jít pro to jídlo. Jinak mi umře." zamumlal jsem si a rozešel se rychle dál ulicí.

"Pojď se mnou. Já mám ."ozvalo se hlasitě za mnou. Ta slova mě donutila zastavit a znova se na něho otočit. S neskrývanou zvědavostí jsem čekal na pokračování. Jídlo zkrátka a dobře potřebuji. Beru každou šanci. "Ale napřed chci slyšet, pro koho to je. "

"Až bude jídlo. " Odsekl jsem rázně. Neprozradím mu jen tak, že mám u sebe i malou. Nikdy. "a kouřit ti nebudu" Aby bylo jasno.

"Tvrdohlavej. " popadl mne za ruku a do pár chvil se se mnou objevil v domě. Tedy v kuchni, přesněji. Vyplašeně jsem ucouvl a rozhlédl se.

"Co je? Musím taky zpátky!" Koukl mi do očí a jen klidně kývl. Vytáhl jsem vystřelovák, začal jsem být napjatý.On na to nereagoval. V kuchyni našel co nejvíce skladovatelných potravin a dal je do tašky. Podal mi ji.

"Klid panebože. Vezmu tě zpátky. " Nevěřícně jsem tašku stáhl k sobě a zadíval se na něj, nůž do kapsy ale nedal.

"Co za to budeš chtít? " Musel se usmát. Asi nečekal takovouhle reakci.

"Pomoc. V čem jsi dobrý? Jednání? " proběhl mi mráz po zádech a urychleně jsem zavrtěl hlavou.

"Já a mluvení? Ne."

"aha. nevadí. co ti jde"

"fyzika ? matika ? " Mám už to jako naučenou frázi. Ahoj já jsem Xaviere Dashwood a jde mi fyzika a matika, kdyby jste to ještě nevěděli .

"Aha. Jednáš rukama a hlavou. Tak jo. To taky beru. Vezmu tě zpět a ty my slíbíš, že zítra  večer budeš čekat na místě, kde jsme se dnes srazili. Jasný ? Jinak jsi o hlavu kratší. A nemyslím si, že ten, pro koho to jídlo neseš, by to tam zvládl sám. Domluveno? " Chvilka mlčení. Nakonec jsem kývl a podal mu ruku. Při té příležitosti se mnou zmizel zpátky. Nechal mě na ulici i s jídlem. Já už nemeškal a rychle běžel zpátky k malý.

*****

"Kdes to všechno vzal?! " radovala se a poskakovala po matraci na posteli. Vrhla se po rohlíku s paštikou, co jsem jí podával. Ihned začala baštit. Naprosto spokojeně.

"To je jedno. " bránil jsem se. O tom cizinci jí říkat nebudu. Mělo by jí stačit, že má dost jídla. Sedl jsem si na postel a opatrně si ji vzal k sobě do klína. Ona se ihned přitulila k mojí hrudi a baštila dál.

"Jsi hrdina" zamumlala po chvilce. Vykouzlila mi tak úsměv a vysloužila si polibek do vlasů.

"To ty. Že to tady takhle zvládáš. Jay-Jay. " prstíky mi kreslila na hruď a já měl pocit, že to doopravdy zvládneme. Že ona je ten člověk, za kterýho klidně dám život. Hlavou mi pak ale prolítla jeho slova 'tak mladý a už na ulici sráží osoby, jako jsem já.'
Osoby jako on? 
Kdo je....on?