"Mh! " trhnutím jsem se probral z neuvěřitelně nepříjemných snů a koukl se kolem sebe. V prvních chvílích mi opravdu dalo zabrat rozpomenout se, co se děje a co je za den. Ležel jsem na kartonové krabici u chladné cihelné zdi, která patřila restauraci, výstižněji hospůdce. S mým škubnutím se rychle probrala i Jay, která spala v mém objetí. Vyplašeně zvedla hlavu a reflexně po mně hodila zděšený výraz. Je to teprve pár dní od našeho útěku. Stále mám jednu a tu samou noční můru dokola. Přehraje se mi tolik vzpomínek a končí to zabodnutím nože do nevinné osoby, kvůli smrti rodičů. "Sen." šeptl jsem rozespalým a nepokojným hlasem. Rozumně kývla, lehce se chytla za mé stehno a rozhlédla se kolem nás do táhlé tmavé ulice. Takhle v noci je mezi vlhkými zdmi těchto domů občas hrozná zima. Ale dá se to zvládnout. Navíc už pro nás hledám nové místo na život. Musím něco najít. "Musíš spát, beruš. " špitl jsem a pomalu ji položil zpět pod sebe. Nezbylo mi nic jiného, než se opět přitulit a přemýšlet, co bude dál. Kam půjdeme? Jak seženu jídlo? A jak se mám postarat o ni? Je tak mladá..
Její hrudník se brzy začal pohybovat v rytmických pohybech, usnula. Já ji jen dál hladil po vlasech, bez úsměvu, pouze zahleděný do budoucnosti. Která právě nevypadala zrovna skvěle. Jestli rychle nenajdeme místo ke spaní, chytnou nás, a nebo hůř.. Nezvládneme to. Prsty se mi zachvěly a víčka se pevně přitiskla k sobě. Tyhle myšlenky musím vyhnat. Tohle by nešlo.
Chladná podzimní noc utíkala opravdu pomalu. Hvězdy nebyly vidět, zakrývaly je mohutné tmavé mraky, které se nehodlaly hýbat. Mračily se na nás shora jako by chtěly říct: tak a máš to, Xaviere. To se nesluší, probodávat sociální pracovnice nožem.
Zvuky ulice nebyly vždy příjemné. Ze silnice se sem táhly rušivé motory aut, tu a tam se ozval souboj mezi kocoury, někdy zase ožralí studenti, bloudící městem. Trhalo mi srdce, že tady v takovém prostředí musím hlídat svoji deset let starou sestřičku. Tohle si nezaslouží. Dnes měla spát u sebe doma, v posteli a ve svém pokoji. A měli s námi být i rodiče. ...-
"Heej! Co je to tady sakra." ozvalo se na začátku ulice. Chraplavý hluboký hlas. Směrem k nám. Zvedl jsem hlavu, abych zjistil víc. Několik metrů od nás stál vysoký, silný a dost nehezky vypadající muž. Osvětlovalo ho matně světlo z lamp. Na hlavě měl starou potrhanou kšiltovku, tou vylézaly tmavé ulepené vlasy, zarostlý byl po obličeji snad všude. V roztrhaných kalhotech špinavých od všelijakých nechutných tekutin, velkým triku a černou koženou bundou aby nezmrzl. Triko bylo taky celé flekaté. A po přiblížení se k němu o sobě dal znát i nepříjemný zápach alkoholu a moči.
Směřoval si to k nám, já si rychle stoupl a postavil se před Jay-Jay. Ta se právě probrala. Sedla si a vystrašeně koukla po chlapovi. Rychle sáhla vedle sebe a opatrně mi do ruky za zády vtiskla nůž, který mi pravděpodobně při vstávání vypadl. Ulevilo se mi a přešel mě strach. Načež se zase ozval muž. "Tak co tu chcete ?! Tohle je muj revír. Vypadněte, spratci. Nebo snad chceš kouřit kluku!? tak pojď.... " okřikl nás hrubě. Když byl dostatečně blízko, natáhl se po mně, že mě chytne pod krkem. Já mu ale stihl vjet nožem do ruky v oblasti předloktí. Projel mu masem a cévami. Chlap okamžitě zařval bolestí a pěstí mě strefil do spánku. Naneštěstí jsem neudržel rovnováhu a část tváře si odřel o zeď, do které jsem narazil. Po obličeji mi začala stékat pomalu krev. Nesmím dál meškat. Moje ruka sevřela nůž a vrazila ho chlapovi do krku, jako před pár dny oné ženě. Při vzpomínce jsem se celý otřásl. Vyrval nůž a koukl na Jay. Stékaly jí slzičky a sledovala, jak muž umírá. Pak zvedla ustrašený pohled ke mně.
"Po bezdomovci se nikdo shánět nebude.. "
"Jsi..v pořádku? " vzlykla tiše. Měla o mě strach, chudinka. Vzal jsem ji do náruče a políbil ji na spánek.
"Jsem. A teď pojď, musíme si najít nějaké bydlení, nebo alespoň jídlo." postavila se na zem a chytla mě za ruku. Propletla si se mnou prsty a lehce se usmála. Cítila se v bezpečí, a nejen ona.
****
"Zavy! Koukej.. " zatáhla mě za ruku a poukázala k jedné opuštěné bytovce, kousek od nás. Došli jsme až na kraj města, celkem rychle vylezlo slunce. Předpokládám, že je tak kolem šesté ráno. Rozešli jsme se k budově. Dveře naštěstí nebyly zavřené, někdo je před odchodem zarazil kamínkem. Dootevřel jsem je a zalezl dovnitř. Jay se držela za mnou, kdyby se kdokoliv objevil. Kolem bylo ticho. Všechny čtyři patra mlčely. Vyšel jsem s ní po starých, prachem oblehlých schodech do prvního patra. Na dveřích byly ještě staré jmenovky majitelů. Wolfovi, Smith, Brecknellovi a jistě mnoho dalších. Po zábraldí na schodech už se plazila rostlina, vedla až ze sklepa, je tam vlhko, dobře se jí tam roste, asi (?) . Zkusil jsem vzít za kliku prvního bytu a dostat se dovnitř. Nešlo to. Trochu zamyšleně jsem koukl po sestře, ona ale začala s něčím jiným. "Nemyslím si, že je dobrý nápad brát hned první byt. Kdyby náhodou někdo dorazil, zkusil by hned tenhle první. A byli by jsme v háji." já se jen překvapeně pousmál.
"Dobrýý, prcku. Chytrý. Moc" vzal jsem ji za ruku a vyběhl až do třetího patra. Došel k poslednímu bytu a koukl po malý. "Ale musíme se tam nějak dostat. " Ona jen uznale pokývala hlavou a rozhlédla se kolem. Mě pak něco trklo, vzal jsem nůž a pokusil se zámek u dveří zničit. Jen těžko by se mi podařilo odemknout, tak prostě zámek oddělám. Nebo alespoň naruším. Bude pak stačit pár ran do dveří a- Bingo.
Dveře povolily a otevřely se. Ihned jsme zašli dovnitř a dveře přivřeli. Jay-Jay nadšeně vyjíkla.
"Jsou tu věci!" zaradovala se, když spatřila, že byt je po minulých majitelích ještě trochu vybavený. Postele i většina nábytku tam byly. Byl opravdu důvod k radosti. Bez váhání skočila do postele a celá se tam rozplizla. Byl opravdu smutný fakt, že se desetiletá dívenka, z normální fungující rodiny, raduje ze staré matrace a polorozpadlé bytovky. Ale já na tom nebyl jinak. Lehl jsem si k ní a lehce ji objal.
"Snad to spolu zvládneme, zlatíčko." Ona unáhleně kývla a pousmála se.
"Spolu vždycky Zavy. " objala mě a vtiskla mi polibek na rty.
"Teď ale musíme sehnat jídlo, to nebude tak lehký. "
"Věřím, že se nám to povede" zamumlala mi do hrudi a já se konečně upřímně pousmál.
Před večerem jsem ještě zprovoznil dveře a zavřel je. Abychom byli v opravdovém bezpečí...
ČTEŠ
Za hranice možností
Romantik"Jediná dobrá věc, která po mně kdy zbyde jsou pravděpodobně tyhle stránky. Poslouží jako varování pro všechny, kteří se musí postavit na vlastní nohy příliš brzy " Příběh o /mým věrným čtenářům jistě známé tváři/ Xavierovi a jeho sestře Jay Jay. Z...
