Za hranice možností

7. Záchranář

"Ššš.... " houpal jsem ji u sebe dál, ikdyž už neplakala. Jen tichounce oddychovala na mém rameni, oči měla skleněné a úsměv, jako by nikdy nesvedla. Po malé chvíli zvedla hlavu a špitla, že už by chtěla domu. Zvedl jsem se a ji si nechal v náruči. Rozešli jsme se pomalu domu, krabičku jsem pečlivě schoval zpět se slovy 'na věčnou památku.' cestou ke kraji města jsem se radši nijak nerozhlížel. S kapucou staženou v obličeji a hlavou sklopenou k zemi jsem kráčel s prckem v náruči dál. Kolem bytovky ale nebyl klid, jako tomu doposud bylo. Toulala se tam postarší žena, na první pohled bylo jasné, že nemá domov. A nebyla tam sama. Brzy zpoza domu vyběhli dva kluci ve školním věku. Jejich, jak mě napadlo, matka jim rozdělávala u zdi domu malý oheň. Já se na ně neklidně podíval a pak co nejrychleji procházel kolem nich až ke dveřím. Ty malý kluci si nedali říct a rovnou běželi za mnou. Zvědavý, až to bolí. Ohlédl jsem se po nich a nespokojeně sykl. "Vypadněte. " zavrčel jsem dostatečně nahlas. Oni chvilku zaujatě pokukovali po malé osůbce, co jsem držel v náruči a pak se rychle vytratili ven. Tak tohle ne. Tady být nemůžeme. Vyběhl jsem k nám do patra a vešel do bytu. Zabouchl dveře a i s Jay mířil do ložnice. Tam, přímo na středu matrace seděl vysoký černovlasý chlap s bradkou a zkoumal uhlík, který pro mě a Jay sloužil jako malířská potřeba. Po menší srdeční zástavě jsem se trochu vzpamatoval a odkašlal si. "Richarde? " zvedl hlavu od předmětu a projel mne pohledem. Pak škvrně.

"Takže tady bydlíte ? " pousmál se, jako by se nám právě nevkradl do bytu.

"No...tak nějak. Přežíváme tu. " Uznale kývl a mrštil uhlíkem kamsi za sebe. Ten se pak roztříštil o zeď a rozpadl se na malé kousíčky. Jay zvedla hlavu ihned, co se trochu probrala a zaregistrovala hlas cizího. Sundala si kapucu a podívala se, musím uznat, že celkem odvážně, Richardovi do očí. Jejich pohledy se střetly. Oba se pečlivě navzájem prohlídli. On se usmál a kývl hlavou.

"Jo. Ta podoba je neskutečná. " já si přitiskl Jay k tělu.

"Proč jsi přišel? " nakrčil nos a důstojně si odkašlal.

"Chtěl jsem vás vidět. Takhle pohromadě." malá lehce houpala nohama ve vzduchu. "Na desetiletou dívku je hodně drobná... Typoval bych jí maximálně sedm. " já opatrně kývl a Jay-Jay se pousmála. Seskočila ode mě a bez optání si vzala slovo ona.

"Kdo jste ? " šeptla a došla k němu. Vylezla si na postel a sedla si do stejné pozice. Zadívala se mu zpříma do očí. On ji chvilku zaujatě sledoval, pak ale ochotně odpovídal.

"Richard Clark. " Našpulila dolní ret a souhlasně pokývala hlavou.

"Hmmm... Clark jo? " Vykolejeně koukl po mně a pak zas na ni. Lehce pokrčil rameny.

"Jak jsem řekl. " načež se malá otočila na mě a zamrkala.

"Zavy? Kdes potkal strejdu Clarka? Proč ho neznám? " naklonila hlavu stranou. Jen jsem se nadechl a vymyslel nějakou smysluplnou odpověď. Ani na lhaní už jsem se nezmohl.

"Potkali jsme se nedávno , zlato. To on nám dal to jídlo. " zajiskřily jí oči a bezmála do tří sekund visela Richardovi kolem krku.

"Díky Clarku. Bylo to dobrý. " zamumlala mu u hrudi. On trochu zkameněle sledoval matraci. Po chvilce se donutil ji obejmout taky. Lehce se usmál a zavrtěl hlavou. Koukl po mně .

"Ta holka je zvláštní. Chová se ke všem takhle? " jen jsem trochu rozhozeně zavrtěl hlavou.

"Ještě nikdy" vypadlo ze mě po chvilce a on znova nasadil úsměv.

"Pak tedy moc dobře pozná, kdo je a není zlo. " zabořil prsty do jejích vlasů a lehce jí je prohrábl. Ona se jen usměvavě tulila a já pečlivě vstřebával slova, co právě řekl. Malá k němu pak zvedla pohled a chvilku ho zase zkoumala.

" no a kde bydlíš Clarku? " clark, to oslovení je docela chytlavé, se pousmál a mlčky ji chvilku sledoval

"No. Ve Španělsku. Mám tam svoji menší villu. "

"Co je to villa? " optala se ho ihned a se zájmem očima pozorovala každý jeho rys .

" to je něco jako dům. Jen je to o něco dražší a luxusnější. Víš ? " pousmál se Richard.

"Ahá. My jsme kdysi měli se Zavym dům. Krásný, ale už není. Už nemáme nic. " sklopila sklesle oči k zemi a jen mlčela. Muž se pousmál, docela soucitně. "Víš, kdyby tvůj bráška měl zájem, mohl bych vám zajistit byt. Dokonce i peníze a práci." Ta slova mě zarazila. Ale nenechal jsem se tak rychle oblbnout. Skočil jsem jim do rozhovoru.

"My si tady docela dobře vystačíme. " Pozvedl obočí a upřel do mě svůj nevěřícný vychytralý pohled.

"Jo? A ti dole vás zaručeně nijak neohrozí. Že .."

"Je to matka s dětmi. Zabiju je, když budu chtít. " Chvilkově se zasmál.

"Ta ženská má odžito na ulici o moc víc než vy dva, Xaviere. Je chytrá a umí v tom chodit. Fakt si myslíš, že budeš první, kdo na ni nebo její děti bude tasit nožík? .." S tichým odfrknutím jsem došel ke starému oknu, za které pak vzal a pomalu ho s vrznutím pootevřel. Před domem stále pobíhaly ty zpropadený děcka, takže někdo tu bude mít asi pravdu. A právě ten někdo se pomalu postavil na nohy a natáhl k nám ruku. "Tak? Necháte se odvést na bezpečnější místo ? Alespoň na zkoušku, klidně vás pak hodim zase na ulici, když se vám to nebude líbit. " Jay na mě pohlédla velkýma zelenýma očima a lehce se pousmála. Vypadala, že mu věří. To jen já jsem byl stále na hraně.

Hm. Co se asi tak může stát.. Horší už to asi nebude, že ? A je tu i šance na práci. Tak proč to nezkusit, Zavy..

Chytl jsem se ho za ruku a pohlédl na Jay-Jay. Ta se ihned chytla mě a s veselým úsměvem koukla po našem malém bytečku, jako by se tiše rozloučila. ..