Za hranice možností

34. Life

Z čela mi stékala krev. A vlastně taky ze spánku, rtu a líce. "To je dost, že ses ukázal. "

"Napadlo mě, že budeš v průseru. "

"Co tím jako naznačuješ ? Ah, doprdele, zaber. " Pobídnul jsem ho nevrle.

"Vždycky se s někým nepohodneš. Ale tohle nebylo třeba. "

"Neumím si hlídat míru. Kurva . Kolik váží . " Zaklel jsem, když se nám konečně povedlo přehodit těžké tělo přes okraj popelnice a shodit ho dovnitř. zavřel jsem víko a oprášil si ruce. " Ta holka utekla dřív, než jsem to skončil. Stejně bude tak vyděšená, že už ho hledat nebude. "

" Jsi si dost jistý vlastními kroky, co. "

"Kdybych nebyl, jak mi to jako pomůže. " Uznal, že mám pravdu a zasmál se. Podal mi triko s peněženkou. "Shit, dík . " Oblékl jsem se a zašmátral v kapse, jestli mám mobil. Byl tam. Čas ukazoval 10:03. "...píči. " Terry se rozesmál jako vůl, když zjistil, že jsme tam byli celou noc až do dnešního dopoledne.

"Máš docela výdrž, to jsem nečekal. "

" Když máš velký problémy, chvilku to trvá, než je dostaneš z hlavy."

" No a pomohlo to alespoň  ? "

"Že se ptáš, je mi skvěle . " Zvedl jsem ruce nad hlavu a zasmál se . Zapálil jsem zapalovač a hodil ho do kontejneru.

"A co teď ? Měl bych jet domu. " Rozhlédl se okolo sebe ve snaze se zorientovat. Já se pomalu dopotácel k němu a souhlasil s odchodem domu. Ať už to mělo znamenat cokoliv. "No ale ty bys asi spíš měl do nemocnice, co ? " Ukázal mi na obličej. Jen matně jsem cítil bolest při doteku. Alkohol mě bolesti vždycky zbavuje.

"To je tak zlý ? " Otráveně mi sjel úsměv ze rtů.

"Kurva, máš díru ve spánku. Skoro vidím skrz naskrz. " Začali jsme se smát. A pak to se mnou šlehlo.

*****

"Jé, ahoj" Usmál jsem se na Bellu. Seděla na mojí nemocniční posteli a držela mi ruce. Nebyla ale vůbec veselá, jako jsem byl já. Věnovala mi polibek, tváře měla ještě od slz.

" Bála jsem se, vypadalo to opravdu zle a ty jsi ztratil fakt moc krve. " Zašeptala mi rozechvěle. "Proč ? Proč jsi se porval a byl tak moc opilý? Byl jsi tak zlitej, že jsi se skoro otrávil. " Vyčítala mi a já jen poslouchal.

"Sluší ti to. " Vzrušilo mě její uplé pracovní triko, proč by ne. Ale nelíbí se mi fakt, že na ni takhle čumí kde kdo. Asi jí obléknu do toho svého trika, jen co nebude tolik zakrvácené.

" Zavy, blbečku. " Začala se červenat. Upravila si triko a dala mi polibek na čelo. "Co tě to popadlo, hlupáčku. "

"Za to můžou ty problémy, ne já. " Obětavě jsem se na ni usmíval. Jen se zasmála, poraženě. Já ji nedovolil promluvit. "Miluju tě, fakt. Vím to naprosto jistě, teď už jo. Nebudu dělat žádný blbiny. " Slíbil jsem svojí holce. Ona mě teda nakonec z nemocnice propustila pod podmínkou, že se večer vrátím k ní do bytu a budu tam spát. To aby mě mohla přes noc hlídat.

Terrymu jsem vzkázal, že jsem zase ready. Byl veselej, blbeček. No a pak jsem se stavil v Hotelu. Bude už devět večer. Moje sestřička ležela v peřinách na posteli u sebe v pokoji a něco si četla. Když si všimla mě, v očekávání se posadila. "Mám teď neskutečně moc práce. " Začal jsem, poslouchala. Očima sjížděla moje poraněné tělo. " Nebudu sem asi za tebou tolik chodit, jo. " Souhlasila, že tomu rozumí. Ale tahle malá slečna ani při nejmenším nemohla tušit, co bude následovat. Vlastně v tu chvíli jsem to nevěděl pořádně ani já. Přesně tohle byla chvíle, od které jsem se jí vyhýbal . Ale nebyly to dny ani týdny. Dlouhé měsíce práce pouze po nocích a nebo z domova. Ptala se, nadávala, křičela, volala, psala, plakala a stále dokola a dokola. Snažila se mě najít. Snažila se ke mně za každou cenu dostat a já byl rád, že nezná mojí adresu. Jistě , že ano. Bolelo to jako čert. Bodalo mě to v srdci, ale než abych jí musel do očí říct, že nemůžeme pokračovat , radši se pokusím nechat to zmizet.

A zatímco jedna trpěla, druhá dostala moji pozornost. Po skoro roce, co jsem se s mojí malou holčičkou neviděl, se to uklidnilo. Já už byl velice zkušený přítel ke své přítelkyni a cítil jsem, že je to prostě správně. Ona se starala o mě a já se mohl starat o ni. Zezačátku se ptala , časem ale pochopila, že když neodpovím, je to prostě zakázané téma o kterém smím mluvit pouze sám od sebe. U mě už byla každý den a každou noc. Řekl bych , že se ke mně tak nějak spontánně nastěhovala. A já byl šťastný. Dělala pro mě první poslední, vlastně já skoro nic nikdy nechtěl, ale i tak, jde o princip.

" Tyvole, Zavy, hlavně prosím nebuď debil. Já , kdybych mohl, všechno vrátím a udělám to. Fakt že jo. " Naléhal na mě Clark. Seděl na pohovce v Hotelu, bylo už kolem půlnoci a my už dvě hodiny vkuse mluvili.

"Já vím. Jenže kdybych prostě věděl, že to všechno bude dobrý.. Jenže já mám strach jako píča. " Přiznal jsem se.

"To já vím. Ale proč by jsi to nemohl zvládnout. Podívej se na sebe. Nedáš na ni sáhnout, jsi na správný cestě. Notak chlape, nechceš si to všechno zkurvit. "

"Jasně že nechci." Semkl jsem dlaně a díval se mu do očí. Ty mluvily za všechno ."Ale je to nostalgie , žejo . "

"Poslyš, byl jsem hrdej, že ti jdu vzorem, ale tohle jsi přepískl. Až takhle jsi to po mně přebírat nemusel. " Začal se smát. Věděl jsem, že vzpomínání na Carrie ho moc bolí. Pořád.

"Promiň"

" Nechci omluvu. Chci jenom , aby ses tomu postavil, když jsem to já neudělal. Vezmi to do vlastních rukou. Dělej, Zavy. " Vzal jsem si mobil a našel Bellči číslo. Chvilku to trvalo, ale zvedla hovor.

"Lásko ? co se děje ? "

"Co kdybychom si to dítě nechali a zkusili to spolu prostě zvládnout ? "