"Au!" zaklel jsem a prudce zvedl hlavu od desky stolu, do který právě moje unavená hlava narazila v záchvatu spánku. Kolik je? Koukl jsem do notebooku, půjčil jsem si ho od Richarda, abych se mohl kouknout po nějakých bytech. Dvě hodiny ráno. Asi bych si měl jít lehnout. Další otřes mozku způsobený nárazem čela do tvrdé desky stolu bych opravdu přežít nemusel. Vypl jsem stroj, na kterém ještě visely nezavřené odkazy na pronájmy a byty k prodeji. Nic se mi z toho nezamlouvalo. Mamka vždycky, říkala, jak složitá osoba jsem, teď už jí chápu.
"Měl by ses jít vyspat" napomenul mě Richardův hlas za zády. Nezmohl jsem se ani na pořádný leknutí a jen po něm koukl.
"I kdybych si lehnout šel, neusnu. Tolik myšlenek mě jen tak spát nenechá." Chápavě pokýval hlavou a podíval se ke vchodovým dveřím.
"Tak se pojď projít. Pročistit si hlavu. Mm? " s tichým zaklením jsem se postavil a kývl. Proč ne. To mi tolik neublíží, možná právě naopak. S úsměvem mě odvedl ke dveřím, zamkl . Jay už spinká. Odpadla už kolem devátý hodiny.
"Mohl bych mít otázku? " koukl na mě, když jsme vyšli ven z pozemku. Mia šla pánovi u nohy a sledovala temné okolí. Souhlasně jsem pokynul hlavou a ramena lehce nadzvedl. "Přijde mi, že se ani neumíš smát. Chápu, že to máš teď těžký. Ale i tak. Proč jsi tak ledovej? "
"Neumím? Tak to není.. " Vydechl jsem tiše a zadíval se dolu do rozzářeného města pod námi. Pomalu jsme pokračovali po cestě dolu k prvním městským domům. " zkrátka jen nevidím důvod, rozdávat něco tak výjimečného komukoliv a kdykoliv. Chvíle pro smích by měla být pečlivě vybraná a opravdu upřímná. Eh.. Chápeš ? " Trochu rozhozeně jsem k němu zvedl pohled. Bývám opravdu dost chaotický člověk. Toho se musim zbavit. Nakrčil obočí a pomalu kývl.
"Jo.. Samozřejmě. Díky. " pousmál se a podíval se mi do očí. Já se podíval do jeho. Vypadal tak klidně, přesto v něm zářila nevědomost a jistá divokost.
"Kolik ti je.. " neodpustil jsem si tichou otázku. On si lehce olízl rty a hluboce vydechl nosem.
"Kolik mi je? Co bys tak řekl...? " odvrátil pohled k vysoké bytovce před námi a pomalu vyšel na chodník. Mia si poskočila a s veselým vyštěknutím se rozhlédla kolem po ulici. Chvilku jsem mlčel a snažil se očima vyčíst z jeho postavy věk. Tělo vypadalo mladě. Svaly byly v plném zdraví, a obličej bez stařeckých vrásek. Vlasy plně černé, ostré rysy a mladé oči. Bradku a zuby stále silné. Vysoký, fyzicky zdatný.
"Bude ti třicet? "
"No třicet mi bude. " usmál se a já si na chvilku myslel, že jsem se trefil. "Za dvacet osm let. " dodal pak a já došel k názoru, že jsem se asi brutálně spletl. skoro mi spadla brada.
"Jakže? " šeptl jsem přiškrceně. On se mi podíval do očí a olízl si rty.
" Si nečekal, co? " Široce se usmál.
"Jak je to sakra možný?" Podíval se na mě a chvilku přemýšlel, co říct. Nakonec jen pokrčil rameny.
"Však to se dozvíš. Neboj se, ano? "blázen. blázen. oči mi padly na jednu z lamp kus od nás. Lehce problikávala, žárovka v ní už asi měla dost. Zpod lampy se ozvalo nepříjemné zahučení. Nadávky. Samé nadávky.
Stála tam mladě vypadající slečna. V plné kráse. Blond vlasy sčesané do složitého copu, linky nad hustě nařasenýma očima. Rtěnku a lehkou vrstvu make-upu. Na krku se jí blyštil náhrdelník. Bílý nátělník s obrovským výstřihem dost podtrhoval její přednosti. A růžová minisukně obepnutá na štíhlých nohách jakbysmet. Držela se na bílých jehlách, v ruce psaníčko a v té druhé svírala kostnatými prsty cigaretu. Kouř z ní pomalu odcházel do vzduchu kolem.
Než jsem se stačil nadechnout a něco podotknout, muj přítel se s rychlou omluvou rozběhl pryč, zadrmolil cosi ve tvaru: sejdem se pak doma. A byl fuč. Jen jsem chvilku zmateně postával a vyhlížel, kam tak letí, ale bylo mi to k ničemu. Navíc ještě jsem vzbudil pozornost tý lehký slečny na druhé straně silnice. Zapískala a začala na mě hulákat.
"Hej ty! Fešáku? Pojď sem! " houkla tenkým hlasem, jenž ji dělal ještě mladší, než vypadala. Pomalu jsem k ní došel a s rozpačitým výrazem kývl hlavou. "Nechtěl bys uvolnit? Vypadáš docela zmoženě. " jen jsem si nespokojeně odfrkl a protočil očima.
"Nepotřebuju. " ona se zasmála.
"Ale jdi ty. Přece si nenecháš něco takovýho ujít. Fešáku. Kolik je ti? Vypadáš mladě. "
"Takyže jsem " odsekl jsem jí a dal si ruce do kapes. S úšklebkem vydechla kouř z cigarety a odhodila nedopalek.
"To ale ty taky. Viď? " protočila očima. Vytáhla další cigaretu, ale místo toho, aby si ji strčila mezi rty a zapálila, podala ji mně a až pak zapálila.
"Zmlkni a dej si. Když už nic. " trochu zaskočeně jsem na ni koukl a následně stočil pohled k rozpálené cigaretě. Nutkání mi nakonec nedalo klidu a já si ji pomalu vložil mezi rty. Po prvním natažení jsem se tak rozhodil, že jsem kouř vykašlal. Ale druhé už tak špatně nedopadlo. Dokonce to nebylo tak zlý, jak jsem myslel. Bylo to fajn. "No vidíš. " zamrkala na mě oslnivě dlouhýma řasama a zasmála se. Pak si ale všimla auta, co zastavilo naproti a už se na jehlách hnala k autu. Poklepala na okýnko a začala se bavit s řidičem. Pak si nalezla a brzy se mi vůz vytratil z dohledu. A já tam zůstal s cigaretou sevřenou mezi prsty, klidným výrazem a naprosto neměl tušení, kam zmizel Richard.
Krok za krokem jsem se pomalu vydal směrem k jeho ville. V ústech se mi rozlévala chuť nikotinu. Bezva. Tvořím si závislost. Ještě k tomu na cigaretách, směsici formaldehydu, methanolu, toluenu, nikotinu a bůhví jakýc dalších látkách. Sračky. Příšernější předmět už jsem mezi prsty uchopit nemohl.
Zahodil jsem nedopalek a z úst nechal vyplynout poslední zbytek kouře. Richard se domu ještě nedostavil a já klíče nemám. No co už. Nezbyde mi nic jiného, než se posadit někam do trávy u domu a sledovat noční chladnou oblohu posetou hvězdami. Vyčkávat do doby, kdy se konečně dostaví Clark, jak mu říká malá, s klíčema.
ČTEŠ
Za hranice možností
Romansa"Jediná dobrá věc, která po mně kdy zbyde jsou pravděpodobně tyhle stránky. Poslouží jako varování pro všechny, kteří se musí postavit na vlastní nohy příliš brzy " Příběh o /mým věrným čtenářům jistě známé tváři/ Xavierovi a jeho sestře Jay Jay. Z...
