Smile, please! [CZ]

1.kapitola

První den školy. První den školy ve druháku. Minulý rok jsem z toho dělala bůh ví co, ale dnes? Dnes nic. Je mi to tak nějak úplně jedno.

Vstala jsem ze své vyhřáté postele a zalezla do koupelny. Studená sprcha mě jako vždy osvěžila. Nemůžu si pomoci, ale miluju sprchu. To, jak po vás sjíždí miliony studených kapiček a osvěžují vás, je jednoduše uklidňující.

Bohužel jsem musela asi po dvaceti minutách sprchování vylézt. Miluju pocit vcházení do sprchy, ale nenávidím z ní vylézat.

Pomalu jsem se došourala ke skříni. Vytáhla jsem z ní první, co jsem uviděla a oblékla se do toho.

Stejně šouravým krokem jsem došla do kuchyně, kde si můj bratr Axel dělal snídani.

,,Ahoj, Axele. Děláš mi snídani?" poškádlila jsem ho hned z rána.

,,Ahoj, Lily. Ne, opravdu ti nedělám a ani ti tu snídani dělat nehodlám," přeslazeně se na mě pousmál.

,,Zlý bratr. Jsi zlý bratr. To se své mladší sestřičce přeci nedělá. Fuj! Zlý bratr!" zavtipkovala jsem.

,,Koukám, že moje mladší sestřička začíná být pěkně retardovaná, když už si myslí, že jsem sluha a pak na mě mluví jak na psa," otočil se od snídaně a zasmál se.

,,No nic. Jdu do té psychiatrické léčebny, které se říká škola," zamračila jsem se a vydala se k šatně.

Ještě před rokem semnou Axel chodil na stejnou školu. Dnes už je šťastlivec na vysoké. Pamatuju si, jak naprosto šílel a málem si vytrhal všechny svoje vlasy, když podle něj nic neuměl. Asi pěkně kecal, když jsme se poté dozvěděli, že skončil na prvním místě.

Po cestě jsem se zastavila pro svého nejlepšího kamaráda - Lukase.

,,Tak co, Lily? Těšíš se?" drcl do mě ramenem, aby upoutal moji pozornost.

,,Samozřejmě že ne. A ty Luku?" evidentně na tuhle otázku čekal dlouho.

,,Ani nevíš, jak moc! Tenhle rok se přihlásím na hodiny estetiky. Celé prázdniny se na tohle těším!" vykřikl nadšeně.

,,Chtěla bych mít alespoň kousek tvého nadšení,"jen jsem se usmála a pokračovala v cestě.

-------------------------------------

,,Myslíš si, že se Will někdy usmál?" sedla jsem si do lavice, kterou sdílím s Lukem a zadívala se na poslední lavici u oken.

Seděl tam chlapec s platinově blonďatými vlasy a zelenýma očima. Vždy nosil minimální množství barev. Dnes se trochu odvázal a vzal si dokonce i bílé tričko, všechno měl jinak černé. Bylo mi ho docela i líto. Holky po něm sice házely očkem, ale žádná z nich se na něj neodvážila promluvit, bály se ho. Dokonce i kluci se ho báli. Jediní, kdo se s ním bavil, byli učitelé a ti z toho též nebyli moc odvázaní.

,,Nemyslím si. Za celý rok jsem viděl jen jeho pár výrazů. Mám pocit, že ten kluk ani neví, co úsměv je," odpověděl mi na mou otázku Luk a dál se věnoval svému seznamu, který měl jako nadpis napsáno ,Zkus to!'. Nosil ho všude s sebou už od prvního ročníku tady na střední. Vždy když se k něčemu odvážil a zkusil to, přeškrtl danou věc na seznamu.

,,Co kdybych mu dala důvod se smát?" promluvila jsem po chvíli přemýšlení.

,,Nemyslím si, že bys to dokázala," ani nezvedl hlavu od seznamu.

,,Tak ty mě podceňuješ, jo? Tak si dáme sázku. Když ho do konce školního roku uvidíš s úsměvem, dáš mi dvacet babek," podala jsem mu ruku, abych stvrdila sázku.

,,Platí. Ale pokud se ti to nepovede, dáš je ty mně," ujasnil pravidla a mou ruku přijal.

Doufám, že se vám první kapitola líbila. Dejte prosím nějaké ty votes a určitě by mě potěšil i nějaký komentář.

Díky a mějte se!

*oprava 20.6.*