Smile, please! [CZ]

5.kapitola

Celou cestu domů jsme nepromluvili. Oba dva jsme byli ponoření ve svých myšlenkách. Párkrát jsem se letmo podívala na sedadlo spolujezdce. Vždy jsem viděla ten samý výraz. Výraz plný smutku, lítosti a nenávisti.

Bylo mi ho v této chvíli neskutečně líto. Matka leží v nemocnici, otec sedí v hospodě a on se strachuje, jestli se jeho matka dožije zítřka.

„Jsme tady,"oznámila jsem mu, když jsem vjela do garáže.

Slyšela jsem tiché ,děkuju' a vešla do domu.

„Axele? Spíš?" snažila jsem se dostat alespoň známku toho, že tu je.

„Tady! Na gauči," ozvalo se zvolání z obývacího pokoje.

Televize byla puštěná na nějakém kanále s animovanými seriály. Axel ležel na pohovce přikrytý dekou, ládoval se právě sýrovými křupkami.

„To sis nemohl vzít nic jiného, než tohle?" založila jsem ruce na prsa.

Zakroutil hlavou a nevinně se usmál.

„Ahoj Luku. Přespíš tu dneska?" zeptal se Axel a přešel do sedu.

Luk přikývl a vydal se do kuchyně.

„Co se teda stalo, že jste jeli do nemocnice?" pošeptal mi Axel.

„Pak ti to řeknu," otočila jsem se a šla za Lucasem.

„Dáš si něco, Luku?" optala jsem se, když jsem ho viděla, jak rabuje naši ledničku.

„Rád," odložil jogurt a šel si sednout.

„Palačinky třeba?" nečekala jsem na jeho odpověď a začala vyndavat potřebné věci.

„Třeba,"cítila jsem na sobě jeho pohled.

Palačinky a vajíčka byly moje speciality. A taky to byla jediná jídla, která jsem zvládla bez toho, aniž bych zapálila kuchyň. To Axel tady umí vařit, já bohužel ne.

Vzala jsem pár vajíček, mouku, cukr a další věci k palačinkám potřebné. Vše jsem pečlivě zamíchala a začala smažit. Překvapení bylo, že jsem ani jednu nespálila a chutnaly vcelku dobře a hlavně poživatelně.

„Axele? Dáš si taky palačinky?" zakřičela jsem na svého bratra z kuchyně.

„Ano, prosím!" zakřičel mi obratem a já připravila další talíř.

Překvapivě jsem hlad neměla a proto jsem podala talíře jen mým dvěma strávníkům a šla se vykoupat.

Koupel mě opět vysvobodila od všech starostí a trablí, které mi momentálně jenom rostly.

Po koupeli jsem šla do svého pokoje. Zjistila jsem, že úkoly nemáme a to mi trochu zlepšilo mou nynější náladu. Až teď mě napadlo se podívat, kolik je vlastně hodin. Byla skoro jedna hodina ranní!

Seběhla jsem urychleně po schodech a zamířila do obývacího pokoje, kde se Luk s Axelem o něčem vážném bavili.

„Luku běž už spát! Je jedna hodina!" rozkázala jsem mu.

Luk beze slov vstal a odešel.

„Ty bys měl jít taky, Axele. O čem jste se tu bavili?" přisedla jsem si na pohovku ke svému bratrovi.

„O fotbale. Věděla jsi...," nenechala jsem ho to doříct.

„Ne, nevěděla. A běž už spát," v mžiku jsem se otočila a spěchala do svého pokoje.

Vždy když tu Luk chce přespat, musí se vměstnat do mojí postele. Dřív to byl problém, ale dnes už mám větší postel, kam se v klidu vejdeme oba.

„Tady máš Axelovo oblečení na spaní," ukázala jsem na malou hromádku, položenou vedle postele. „A zítra před školou zajedeme k tobě domů, vezmeme ti tam batoh," oznámila jsem mu a lehla si do postele.

Opět zamumlal tiché ,díky' a odešel se převléknout jinam. Zanedlouho se vrátil převlečený ve volném oblečení po Axelovi. Lehl si ke mně do postele. Navzájem jsme si popřáli dobrou noc a znavení usnuli.