Smile, please! [CZ]

2.kapitola

Will seděl v rohu jídelny. Nebylo nic neobvyklého, že tam seděl sám. Všichni se tomu stolu obloukem vyhýbali. William tam jen tak seděl a četl. Často jsem ho viděla, jak si čte, ale nikdy se mi nepodařilo zjistit co.

,,Tak běž za ním, ne? Takhle ho nedonutíš se usmát," pobídl mě Lucas sedíc po mém boku.

,,Nechci ho nutit. Dám mu jen důvod, proč by se smát měl," řekla jsem a vstala od stolu.

Zamířila jsem přesně k Willovi. Ten v moment, kdy jsem byla blízko u něj, zvedl hlavu.

,,Ahoj, Wille," sedla jsem si naproti němu.

,,Co tady chceš? Nechci společnost," vrátil zpět svou pozornost knížce.

,,Proč? Tobě nevadí tady být sám už od začátku střední?" chtěla jsem, aby mi plně věnoval svou pozornost, kterou mi odmítal dopřát.

,,Ne, nevadí. Díky za ochotu, měj se," zvedl se a snažil se odejít.

,,Alespoň vím, že umíš mluvit i s někým jiným než s učiteli," usmála jsem se. On se na mě jen letmo podíval a odešel.

Vrátila jsem se zpět k Lucasovi, který se právě smál.

,,Tak asi si už připrav svých dvacet babek. To ti nevyjde," vysmíval se mi dál.

,,Náhodou. Myslím, že jsme dobře pokročili. Chvíli semnou mluvil," nasadila jsem vítězný úšklebek, který mi nemohl odepřít.

,,No uvidíme na konci roku," prohlásil a vstal od stolu. Chytil mě za rukáv mikiny a vedl na další hodinu.

,,Teď máme psychologii...s Willem,"šibalsky jsem se usmála.

,,No vidíš, můžeš si k němu přisednout,"pokynul hlavou k zadní lavici.

,,Tak jo," seděla jsem na svém místě a jakmile přišel Will, šla jsem za ním.

,,Co zase chceš?" řekl naštvaně a sedl si.

,,Přisednout si," bez dovolení jsem si drze sedla vedle něj.

,,Ale já o to nestojím," chtěl se zvednout a sednout si na jiné místo, ale jako dar od boha přišel učitel.

,,Sedněte si, pane Robertsi," přikázal mu učitel a on si nuceně sedl zpět na své místo.

,,Co ode mě chceš?" hodil po mně naštvaným výrazem.

,,Nic. Jen se kamrádit," věnovala jsem mu milý úsměv.

,,Nepotřebuju kamarády," odsekl.

,,Každý je potřebuje a věř mi, že i ty," začala jsem s gestikulací. Gestikulaci používám jen, když chci být vážná. A tohle byl přesně ten případ.

,,Na co ti bude kamarád jako já? Vždyť se bavíš s tím Lucasem nebo jak se jmenuje. Vím, co se o mně říká. Depresivní;chladný;psychopat;ten který neví, co je úsměv a další takovéhle věci," zatvářil se trochu smutně.

,,Nemyslím si o tobě z toho, co jsi mi řekl, vůbec nic. Myslím si, že jsi jen kluk bez kamarádů, který se nikdy neusmívá," řekla jsem mu svůj upřímný názor.

,,To je sice hezké, ale neprosil jsem se o tvůj názor," opět změnil svůj pohled ze smutného na naštvaný.

,,Promiň," zvedla jsem ruce do omluvného gesta.

Nic už do konce hodiny neřekl, tiše seděl na místě a koukal směrem k učiteli.

,,Měj se Wille," rozloučila jsem se a odešla za Lucasem. Jen ke mně zvedl jeho chladný pohled a začal si sbírat věci.

,,Tak jak to šlo?" vyzvídal Lucas nedočkavě.

,,Řekl mi, že nechce kamarády. Ale já se nevzdám. Will Roberts se usměje!" prohlásila jsem rázně.

,,Tak doufej, že to udělá do konce školního roku," zazubil se a pokračoval v cestě domů.

----------------------------------

,,Axele? Jsi doma?" zvolala jsem při vstupu do domu.

Nikdo neodpovídal. Asi doma není, nevadí, ten oběd si udělám sama holt sama.

Zašla jsem do kuchyně a moje první cesta vedla k ledničce. Vytáhla jsem si nějaké to jídlo a strčila ho do mikrovlnky.

Chvíli jsem se dívala na jídlo, otáčející se do kola, ale někdo mě vyrušil.

,,Axele!" vykřikla jsem zděšeně, když jsem se podívala na svého sourozence. ,,Co se ti proboha stalo?" chytla jsem kulhajícího bratra v podpaždí a pomohla mu si sednout na stoličku.

,,Jeden kluk. Jeden kluk se na mě vrhl, když jsem byl skoro doma. Nevím proč, nic jsem mu neudělal," držel si zmražený hrášek na rameni, který jsem mu právě podala.

,,Víš, jak vypadal?" napadlo mě, že by to pak šlo snadněji zjistit.

,,Nevím, bylo to tak rychlé, že jsem se mu ani nestihl podívat do tváře," v tváři byl tak bledý, že vypadal, že každou chvíli omdlí.

,,Musíš do nemocnice, třeseš se jak ratlík," rozhodla jsem.

,,Nevolej rodičům, odvez mě tam sama," zastavil mě, když jsem nabírala číslo jednoho z rodičů.

,,Dobře, tak pojď," chytla jsem ho opět v podpaždí a pomalým krokem ho vedla k autu.