Smile, please! [CZ]

6.kapitola

„Lucasi! Vstávej!" usilovně jsem třásla se svým kamarádem.

„Co se děje?" zeptal se se zavřenýma očima.

„Musíme do školy!" vykřikla jsem a podala mu nějaké Axelovo oblečení.

Ani se nenasnídal. Vyběhl ven a šel rovnou k mému autu. Nerada jezdím do školy autem, ale slíbila jsem Lukovi, že ho dnes po škole zavezu k matce.

-------------------------------

„Pojedeme už?" poskakoval netrpělivě.

„No jo furt," vstala jsem ze židle a následovala Lucase, který si probojovával cestu mezi ostatními studenty.

„Myslíš si, že už je máma vzhůru?" zatvářil se trochu smutně při vzpomínce na ni.

„Doufám," pohladila jsem ho jemně na rameni a nastartovala auto.

Smutně se na mě usmál a nemluvil. Vlastně jsme nepromluvili celou cestu do nemocnice. Až v nemocnici začala jeho první slova a to ta, aby nás sestřička zavedla k jeho matce.

„Tak tady leží," otevřela sestřička dveře od nemocničního pokoje a vpustila nás dovnitř.

„Ahoj,mami!" vykřikl Lucas a vrhl se jí okolo krku. „Tak moc jsem se o tebe bál," začal trochu vzlykat.

„Ale prosím tě," uklidňovala svého syna paní Cristelová. „Ah, ahoj Lily! Ráda tě vidím!"pozdravila mě.

„Já Vás též,"usmála jsem se na ni.

„Luku? Doufám, že jsi nespal u nás doma!"vzpomněla si paní Cristelová a odtáhla od sebe svého synka.

„Ne, nespal. Tady Lily," ukázal směrem na mě, „si mě vzala k sobě," dokončil větu.

„Moc ti děkuju Lily. Nevím, co bych si počala, kdyby se mu něco stalo!" opět si k sobě přitiskla svého syna.

„Udělala jsem to ráda. A chtěla bych se na něco zeptat... Kdo Vám zavolal sanitku?" optala jsem se jí.

„Myslím si, že to byl pan Sanders od naproti. Takový ten milý pán. Často si spolu povídáme nad šálkem kávy. To mi připomíná, že bych mu měla nějak poděkovat," zatvářila se zamyšleně.

„Vyřídíme to," nabídla jsem se.

„To budeš moc hodná," věnovala mi svůj milý úsměv.

S paní Cristelovou jsme strávili dalších pár hodin. Lucas nechtěl odejít, ale začala nás vyhánět už i sestřička. Máme se stavit zítra.

Vylezli jsme z té nepříjemné nemocnice a já opět pocítila příjemný vzduch, narozdíl od toho zatuchlého uvnitř.

Sedli jsme si do auta. Nastartovala jsem motor a vyjela na vozovku.

„Neměli bychom mu upéct dort?" přerušil ticho Lucas.

„Myslím si, že ano. Zítra je sobota. Odvezu tě k tvojí mámě a začnu s Axelem péct," navrhla jsem.

„Pomůžu vám," nabídl se.

Přikývla jsem na znamení souhlasu a dál se věnovala cestě.

----------------------------------

„Nechám tě v nemocnici a pak pojedu nakoupit. Až budu hotová, tak za tebou přijedu," vysvětlila jsem mu svůj plán.

Přikývl hlavou a nastoupil si do auta.

„Podívej se na ten seznam a kdybys něco chtěl, tak to tam dopiš," podala jsem mu malý papírek a tužku.

„Díky, měj se Luku!" zastavila jsem u nemocnice a počkala až si vystoupí.

Zamával mi a já se rozjela. Začalo silně pršet a blýskat se. Lituji opravdu každého, kdo je v tomto počasí venku.

V dáli jsem uviděla nějakou postavu. Byl to Will! Šel po cestě a přes sebe měl přehozenou mikinu s kapucí. Takové štěstí!

Pomalu jsem brzdila, až jsem jela stejně rychle jako on šel. Stáhla jsem okénko.

„Ahoj Wille, chceš svézt?" zařvala jsem na něj, aby mě vůbec slyšel.

„Ne, díky," zamrmlal a pokračoval v cestě.

„Ale nech toho. Jsi zmoklý na kost a nevypadá to, že by mělo přestat pršet. Nastydneš!" nevzdávala jsem se.

Pohlédl ke mně. Něco si zamumlal pro sebe a nastoupil.

„Díky," zabouchl dveře.

„Nemáš zač. Kam to bude?" zářivě jsem se na něj usmála a pohlédla do jeho smaragdově zelených očí.

„Do Sasley. Toho supermarketu," odpověděl mi.

„No vidíš, právě tam jedu taky nakoupit," rozzářily se mi oči.