Smile, please! [CZ]

4.kapitola

Rozešla jsem se ke dveřím, naposledy se upravila v zrcadle a otevřela.

,,Ahoj, Luku. Můžu ti nějak pomoct?" chtěl vejít dovnitř, ale já mu v tom bránila vlastním tělem.

,,M-m-máma je v nemocnici!" vykoktal skoro nesrozumitelně.

,,Chceš tam odvézt?" zeptala jsem se statostlivě.

,,Prosím," táhl mě ven za rukáv.

Sice se mi do té nemocnice vůbec po druhé nechtělo, ale musela jsem se pro Lucase obětovat.

,,Co se jí stalo?" zeptala jsem se a otevřela garáž.

,,On," stačilo jedno slovo a já věděla o koho se jedná.

Lukasův otec byl těžký alkoholik. Často se stávalo, že přišel domů a Lukase a jeho matku surově zmlátil. Není to poprvé. Kvůli jeho otci Lukas na čas skončil u prarodičů. Je poměrně časté, že Lukas přijde do školy s modřinami nebo šrámy. Nemá ani cenu se na to ptát. Když jsem to viděla poprvé, mohla jsem se zbláznit. Přeci jen je to můj nejlepší kamarád a já o něj mám strach.

,,Slečno Dosnová? Zapomněla jste si tu něco? Nebo je něco v nepořádku s bratrem?"

Luk po mně hodil nechápavý pohled a ujmul se slova.

,,Ne. Já jdu za Eleanor Cristelovou," promluvil na sestřičku za recepcí.

,,Tak to si budete muset počkat. Právě ji operují," oznámila mu a v jeho očích se zaleskly slzy.

,,Můžete jít zatím do pokoje číslo tři sta šedesát pět, po operaci ji převezou tam," usmála se na něj mile, čímž mu zrovna moc nepomohla.

,,Děkujeme," poděkoval jí a směřoval k výtahu.

,,Luku, neboj, bude v pořádku," začala jsem ho uklidňovat po té, co se posadil na židli v onom pokoji.

,,A co když ne? Co když se jí něco stane? Je to moje vina! Kdybych přišel domů dřív, mohl jsem ho zastavit!" začal vzlykat.

,,Neobviňuj se, nemůžeš za to. Doufej v to nejlepší," snažila jsem se ho uklidnit, ale moc mi to nešlo. Jak překvapivé.

,,M-m-můžu tě obejmout?" zeptal se mezi vzlyky.

,,Na to se ani nemusíš ptát," roztáhla jsem ruce do stran.

Můj náznak pochopil a pevně se ke mně přitiskl. V objetí mě drtil opravdu dlouhou dobu, ale nedivím se mu.

Začala jsem ho trochu hladit po zádech a doufala, že ho to uklidní. Uklidnilo. Po dalších pár minutách se ode mě odtáhl. Na obličeji měl stále slzy. Vzala jsem krabičku s ubrousky, která ležela na nočním stolku. Vyndala jsem z ní jeden ubrousek a slzy mu s ním otřela.

,,Díky," poděkoval. ,,A...chtěl bych se tě zeptat. Proč se ta sestřička tak divně ptala? Ty jsi tu už dneska byla?" zeptal se.

,,Byla. S Axelem. Někdo ho zmlátil tak, že má vyvrknutý kotník a pár šrámů. Prý to bylo tak rychlé, že ani nepostřehl, kdo to byl," vysvětlila jsem mu s pokrčením ramen.

,,Aha," věnoval mi jeden soucitný pohled, který jsem mu vrátila.

Od té chvíle jsme spolu nemluvili. Už se stmívalo a paní Cristelová tu stále nebyla.

,,Ustupte prosím, přivezeme pacientku," upozornil nás jeden doktor a držel dveře, aby mohli projet.

,,Mami!" vykřikl Lukas, který právě spatřil svou matku.

,,Nekřičte tu, paní Cristelová je po náročné operaci, přijďte zítra,"rozkázala nám jedna ze sester.

,,Co se jí stalo?" vyzvídala jsem u doktora, který držel dveře.

,,Krev jí natekla do mozku. Ale nebojte se, operace byla úspěšná. Brzy ji pustíme," usmál se na mě a odešel.

,,Mami. Promiň, že jsem nepřišel dřív," skláněl se nad svou matkou Lucas.

,,Luku. Musíme jít, odvezu tě sem zítra," snažila jsem se ho od ní odehnat.

,,Ale já nechci!" rozvzlykal se na novo.

,,Musíš. Slibuju, že hned po škole tě sem vezmu, pojď," táhla jsem ho za rukáv k autu.

Venku už byla černočerná tma. Kolik tak mohlo být? Axel se už určitě strachuje.

,,Lucasi. Dneska přespíš u nás, chceš?" nabídla jsem mu a nastoupila do auta.

Beze slov přikývl a dál zarmouceně sledoval vozovku, po které jsme právě jeli.