Smile, please! [CZ]

7.kapitola

„Bude to 46 dolarů, prosím," oznámila Willovi prodavačka.

Will se usilovně hrabal v peněžence, aby našel poslední dva dolary, které mu scházely na zaplacení.

„Omlouvám se, budu muset...," přerušila jsem ho v jeho omlouvání a vyndala ze své peněženky dva dolary.

„Tady máte," podala jsem je prodavačce, která je s úsměvem přijala.

„To jsi nemusela," popadl do ruky svůj nákup.

„Nemusela, ale chtěla. To přátelé přeci dělají, ne?" věnovala jsem mu svůj úsměv.

„My nejsme přátelé," odsekl chladně.

Nebudu lhát, trochu to zabolelo.

„Budeme," pošeptala jsem skoro neslyšně.

„Kam teď?" zeptala jsem se při vstupu do mého auta.

„Wensley street dvacet šest," nadiktoval mi adresu.

„Bydlíš blízko," nastartovala jsem motor a vyjela z parkoviště.

„Hmmm," vydal ze sebe se značným nezájmem.

„Proč se nechceš s nikým přátelit?" prolomila jsem ticho mezi námi.

„Nikdo se nechce přátelit semnou," odpověděl mi.

„Já ano," vyvrátila jsem mu jeho tvrzení.

„Proč? Proč se semnou chceš přátelit?" zeptal se a přitom se stále díval z okna na deštivé počasí.

„Protože tě chci vidět se smát. Nerada okolo sebe vidím smutné pohledy osamocených lidí," vysvětlila jsem.

„Proč chceš abych se smál? Nemělo by ti to být jedno?"

„Protože si myslím, že každý by se měl smát. Každý člověk by v sobě měl ukrývat nějaký kousek štěstí a dát ho najevo smíchem. Ty ho v sobě neukrýváš, proto ti chci ten malý kousínek štěstí dát," působila jsem vcelku inteligentně, což byl taky můj záměr.

Nic neodpověděl. Začínala jsem se bát, co jsem řekla špatně. Chtěla jsem, aby na mě mluvil dál, ale nestalo se.

Objevila jsem se před obyčejným domem, kde měl údajně Will bydlet.

„Měj se, Wille," zamávala jsem mu a doufala, že mi mávání opětuje. Nestalo se tak. Místo toho mi věnoval svůj kamenný výraz a šel ke dveřím.

„Ach jo," vydala jsem ze sebe a jela za Lukem.

-------------------------------

„...a pak jsem mu řekla ‚měj se, Wille' a zamávala mu. Doufala jsem, že mi taky zamává, ale nestalo se," dokončila jsem své vyprávění mým dvěma posluchačům.

„Páni, třeba se ti ta sázka povede dokončit," řekl Luk.

„No to je jedno. Nechci to dál řešit. Začneme s tím dortem a večer ho odneseme," pobídla jsem je.

„Dobře. Takže první vem mouku...," začal mi diktovat Axel.

Dort byl docela jednoduchý a díky tomu jsme ho i my, nezkušení kuchtíci, dokázali upéct.

Bylo už asi sedm večer, když jsme ho dokončili.

„Tak Luku, teď vezmeš polevu a naneseš ji sem. Napiš tam ‚děkujeme za záchranu paní Cristelové' a pak nás tam podepiš," nakázala jsem Lukovi.

„Axele, jdeš s námi?" zeptal se Luk.

Axel zavrtěl hlavou a svým kulhavým krokem s berlemi došel ke gauči.

Vzala jsem do ruky dort a zamířila si to k panu Sandersovi.

„Dobrý den, pane Sandersi. Chtěli jsme Vám poděkovat za záchranu mojí matky," začal Luk.

Pan Sanders byl asi čtyřicetiletý celkem vysoký pán. Musím uznat, že docela i pohledný. Na svůj věk měl stále svou barvu vlasů - tmavě hnědou. Ale nejvíce mě na něm uchvacovaly jeho tmavě hnědé až černé oči. Vypadaly tak mile.

„To je od vás milé, ale byla to moje povinnost," řekl pan Sanders. „Pojďte dál, ať nezmoknete," odstoupil nám z průchodu a my se ocitli v útulném domě.

„Slečno Dosnová, postavte ho prosím sem na stůl," poprosil mě.

Očima jsem vyhledávala onen stůl a tam náš čokoládový dort postavila.

„Dáte si taky, že? Sám ho nesním. A navíc byste mi mohli dělat chvíli společnost," navrhl a my se zmohli jen na kývnutí.

Každému ukrojil kousek dortu a postavil ho na stůl.

„Máte ho výborný," pochválil nám náš dort.

„Děkujeme," řekli jsme jednohlasně.

„Pane Sandersi? Kde máte manželku a děti?" evidentně jsem ho touto otázkou zaskočila.

„Ehm... no... moje manželka už žije se svým novým manželem na Bahamách. A jsem bezdětný," zatvářil se smutně.

„To je mi líto," pohladila jsem ho lehce po ruce.

Raději jsem se už na nic neptala a v klidu jedla dort. Zeptal se nás jen na pár otázek ohledně Lukovi matky a šli jsme se zlepšenou náladou domů.