Smile, please! [CZ]

17.kapitola

,,Ne, samozřejmě že ne. Šel jsem touhle cestou a najednou slyším, jak si tady paní narazí do sloupu," pobaveně zakroutil hlavou. Dokonce bych i řekla, že mu zacukaly koutky!

,,Jo, jasně. Vsadím se, že's mě sledoval jako stalker. Ale víš co? Mně to nevadí," prohlásila jsem a při pohledu na jeho zvláštně pokřivený obličej, se začala smát.

Založil si ruce na prsou a svůj pohled zaryl do mě. ,,Budu dělat, že jsem to sprosté obvinění neslyšel."

,,Snad ses nám neurazil," štípla jsem ho do jeho nadutých tváří.

,,To bolelo," protřel si červenou tvář. ,,Kam vůbec jdeš?"

Strčila jsem si sluchátka do kapsy a za chodu se na Williama podívala. ,,Byla jsem vyhozena z domu, protože mému bratrovi přijde dámská návštěva. Takže pravděpodobně na oběd. Ten, co dávají ve škole, se nedá jíst."

,,Aha. No s tím obědem máš pravdu. Ta želatina, které tak hrdě říkají maso, byla odporná a masu se to nepodobalo ani tvarově," znechuceně se podíval a ruce si strčil do tmavě modrých džín.

Prudce jsem zastavila uprostřed chodníku. ,,Někdo nás sleduje," zamumlala jsem a zkoumala okolí.

,,Co? Proč by to někdo dělal?" nechápavě se na mě podíval. Chtěl něco říct, ale zastavila jsem ho mým ukazováčkem, který jsem mu silně přitiskla na ústa.

,,Buď zticha. Támhle, koukej," ukázala jsem na křoví, které se podezřele moc hýbalo.

Oba dva jsme potichu našlapovali k protější cestě, kde bylo ono křoví. Vykukovaly z něj dvě černovlasé hlavy.

Odhrnula jsem křoví tak, abych dotyčným viděla do tváře.

Vítězně jsem se ušklíbla. ,,Přichyceni při činu."

Willův naštvaný pohled se zarýval do mých zad. ,,Kdo jste, co chcete a proč nás sledujete?"

Viníci vystoupili z křoví a my si je mohli prohlédnout. Dva černovlasí kluci se zvláštně tmavýma očima. I blbce by napadlo, že jsou to dvojčata. Provinile sklopili pohledy.

,,Já jsem Aden," jeden z nich zvedl svůj pohled ke mně, ,,a tohle je Elliot."

Elliot - podle toho, jak ho jeho bratr představil - se rozeběhl ke mně a pevně mě objal okolo krku.

Aden začal vysvětlovat jako první: ,,My jsme vás nechtěli sledovat, ale-," nedokončil, protože ho Will přerušil.

,,Ale co?!" rozeřval se. Aden se na něj vyděšeně podíval a též přiběhl ke mně a vtísnil se do mého objetí.

,,Wille, nech toho. Takhle ti nic neřeknou, když je vyděsíš. Vždyť se klepou strachy," oba jsem pohladila po vlasech jako malé děti. Ve skutečnosti mohli být možná tak staří jako já a Will. Byli to takoví malí velcí strašpytlové, kteří mi připomínali roztomilé děti.

,,Fajn. Já si sednu támhle a až budeš vědět všechno, přijď," zamračil se a ukázal na lavičku, která stála na začátku parku.

Obdarovala jsem ho milým úsměvem a chvíli sledovala jeho mizící postavu, která si sedla na lavičku. Vytáhl si ze svého batohu knihu, kterou četl na obědě a včetl se do ní.

Čaó! 😁

Tak co? Líbí se vám, že někdo přibyl? Nebo byste radši zůstali u klasiky? 😀

No, teď už je to pravděpodobně jedno, ale byla bych ráda za váš názor. 😋😊

Mimochodem, vím, že fotky postav nepřidávám (to abyste mohli využít svou vlastní fantazii a představivost), ale tahle fotka se na dvojčata hodí a já ji sem prostě musela dát. 😀 Pokud má někdo lepší, nebojte se a pošlete ji! 😊

Takže pro dnešek asi všechno. 😇

Mějte se fanfárově! 🎉

Aden a Elliot
⬇⬇