Just a feeling

Prologue

Stála jsem v pokoji, tiše jako pěna. A asi jsem ještě pořádně nezpracovala, co se vlastně stalo. Nevěděl, že jsem tam. Seděl na posteli a pohled měl upřený na zeď před sebou. A já měla strach promluvit. Přišlo mi, že všechno, co bych řekla, by bylo zbytečné a nedávalo smysl.

A jak tak bezduše hleděl, já taky hleděla a do očí se mi vkrádaly slzy. On mě neviděl. Stála jsem tam několik dlouhých sekund a on mě neviděl.

Když slzy zamokřily mou tvář, zvedla jsem ruku, že je setřu, ale můj náramek zacinkal. To taky ihned upoutalo jeho pozornost.

„Mami?" hlavu otočil mým směrem. Chtěla jsem promluvit, ale musela jsem si předtím odkašlat.

„Kdo je to?" trochu znervózněl.

„T-to jsem já." Vyšlo ze mě jen.

„Em?" přikývla jsem mu, ale nedošlo mi, že on to vlastně neuvidí.

„Ano." Vyhrkla jsem.

Pomalu jsem přešla až k jeho posteli a posadila se na volnou židli. Tu sem asi dala jeho máma, která s ním v nemocnici trávila celý ten čas, co tu musel být.

„Máma ti to řekla?" opřel se pohodlněji o postel a složil ruce na hrudi.

„Neozval ses mi opravdu dlouho, začínala jsem mít strach, jestli jsi v pořádku." Řekla jsem místo toho a žmoulala rukáv od svého svetru.

„Jsem, v tom nejlepším." Ucedil. Najednou se zdál být naštvaný.

„To neříkej. Vidím, že nejsi." Namítla jsem.

„A co mám jako říkat?! Takže jo, jsem slepej a je to ta nejlepší věc, co se mi mohla stát, vážně." Křiknul, až jsem poskočila. Chápu jeho hněv a vím, že není moje vina, co se mu stalo, ale i tak mě zamrzelo, že na mě svými slovy cílí.

Neměla jsem na to, co říct. I když bych ho chtěla nějak utěšit, nejde to. Nevím jak. Nevím, co říct. Nedovedu si ani v nejmenším představit, co teď musí prožívat. Vím jen jedno, a to, že mě bolelo vidět ho takhle víc, než mě kdy bolelo cokoli předtím.

Rozdělal své ruce, a pak se natáhnul k nočnímu stolku. Chtěla jsem mu podat sklenici s vodou, kterou nejspíš hledal, ale nestihla jsem to. Strčil do ní a ona spadla na zem. Rozbila se.

„Běž pryč, vidíš, že jsem úplně k ničemu." Jeho výraz se změnil z naštvaného na bolestivý. Celý se přikryl peřinou a otočil ke mně zády.

„Kookie." Povzdychla jsem si.

„Jsem slepý, chápeš to?! Proč se tohle muselo stát zrovna mně." Slyšela jsem ho fňukat do polštáře.

Jsme nejlepší přátelé už hodně dlouho, ale poprvé ho vidím tak zraněného. A poprvé ho vidím plakat.

Vstala jsem ze své židle a přešla na druhou stranu postele.

„Já vím, že ti to zrak nevrátí, ale... já jsem tady a nikam neodejdu." Vzala jsem jeho ruku do své. Ani jeden jsme moc neprovozovali tenhle „skinship", no přišlo mi to teď správné.

„A tvoje máma taky. Nikdy tě neopustí." Stiskla jsem ji jemně.

„Copak se chceš kamarádit se... slepcem?" vyndal alespoň tu hlavu zpod peřiny.

„Co na tom záleží? Jsi můj nejlepší kámoš a to se jen tak nezmění." Pousmála jsem se a jeho ruku pustila.

„Víš, že si s tebou asi už nezabruslím?" zamumlal smutně.

„Zabruslíš, povedu tě." Řekla jsem pohotově.

„A co naše ranní běhání?" oponoval dál.

„Jakmile tě odsud pustí, navážeme, kde jsme skončili. Ještě pořád nám zbývá několik dní do konce 30 denní výzvy." Oznámila jsem veledůležitě.

„Už tě nikam nesvezu autem."

„Za týden si jdu vyzvednout řidičák, těš se na jízdu smrti." Uchichtla jsem se a on, ač jsem měla pocit, že se mi to zdálo, se zasmál taky.

Možná se mu teď zdálo, že musí překonat spoustu věcí a že to nebude jednoduché. Taky nebude, ale on v tom nikdy nebude sám. Nikdy.

Asi vám došlo, kudy tahle ff bude směřovat.

Na úvod bych chtěla říct, že v životě bych nepřála nikomu, aby se mu tohle stalo - takže, berte to s rezervou, je to jen fikce a prosím ne-nenáviďte mě, že jsem ho "nechala" oslepnout.

Chci ještě upozornit, že tuhle ff budu přidávat, až jakmile doveřejním jednu se stávajících. Je to tu spíš jen jako ukázka, na co se můžete těšit :).