Just a feeling

11. kapitola

I když jsem mu několikrát říkala, že těch pár metrů zpět dokážu dojít sama, doprovodil mě Taehyung zase zpátky až před Kookieho dům.

„Napiš nebo zavolej, až budeš hotová a... nebuď smutná, pokud řekne něco zlého, dobře?" dal mi pusu na tvář.

„Budu v pohodě, dám pak vědět." Objala jsem ho na rozloučenou, a pak se vydala ke dveřím. V kapsách kraťas jsem stále měla klíče. Odemkla jsem proto branku, no u dveří jsem se zastavila. Neměla bych tam sama jít, když jsme takhle rozhádání. Budu raději respektovat, pokud se rozhodne mě nepustit dovnitř.

Zazvonila jsem proto a čekala na odpověď. Otočila jsem se naposledy na Taeho, který mi ještě zamával s povzbuzujícím úsměvem, a mávnutí mu taky oplatila. On se pak rozešel směrem k hlavnímu tahu, kam vedla i jeho cesta domů.

„Kdo je to?" uslyšela jsem vzápětí za dveřmi.

„To jsem já, Emily." Odpověděla jsem.

„Proč zvoníš, nemáš klíč?" odemknul dveře.

„Nevěděla jsem, jestli mě tu budeš chtít." Vešla jsem dovnitř a docela uvítala, když za mnou dveře zase zavřel. I když bylo léto, večery zas tak teplé nebyly a já na sobě pořád měla to tílko a kraťasy z odpoledne.

„Taky nechci." Odvrkl.

„Tak proč jsi mě pouštěl dovnitř?" zamrkala jsem nechápavě.

„Protože mluvit přes dveře je neslušné." Setřel mě. To je pravda, no mohl mi prostě neotevřít a nemluvit se mnou. Myslím, že mi vše podstatné řekl už předtím.

„Kookie..." nakousla jsem, ale on mi skočil do řeči.

„Přestaň, nechci slyšet žádné tvoje omluvy." Useknul mě ještě dřív, než jsem pořádně začala. Taehyung měl asi pravdu, ještě pořád nevychladl.

„A hlavně ne po tom, co jsem za tebou šel, v domnění, že se teda usmíříme a místo toho, jsem slyšel, co tam děláte." Zavrčel znechuceně.

Zalapala jsem po dechu, jakmile to dořekl. Nemluví, doufám, o tom, o čem si myslím?!

„Tys byl... u-u mě doma?" zakoktala jsem.

„Bylo mi líto, co jsem ti řekl. Nemůžu sice vidět, jak se tváříš, ale z tvého hlasu to poznám. Zdála ses mi zraněná a já ti nechtěl takhle ublížit. No bylo to jinak, zdá se." Vydal se zpátky do obýváku, kde běžela televize.

Nechal mě stát v chodbě, opařenou a naprosto neschopnou dalších slov. On za mnou přišel a já a Taehyung jsme mezitím... panebože, je mi tak moc trapně.

Měla jsem chuť se na místě otočit a pěkně rychle odsud pelášit pryč, no pak jsem si řekla, že přece nemůžu být taková sralbotka. Nebudu se před tím schovávat donekonečna.

Šla jsem za ním do obýváku a posadila se na gauč.

„Ty jsi ještě tady?" ujistil se, na což jsem se zamračila.

„Hele je mi to líto. Bylo ode mě hnusné, že jsem ti to neřekla na začátku, ale v tu chvíli pro mě prostě bylo přednější tu pro tebe být, když se stala ta... věc. Není to sice omluva, ale už se to stalo. Buď na mě naštvaný anebo mi odpusť, záleží to jen na tobě." Složila jsem ruce do klína. Docela napjatě jsem očekávala jeho odpověď, ale on si dával dost na čas.

„Miluješ ho?" zamumlal pak, že jsem ho skoro přes tu televizi ani neslyšela.

„Nemůžu zatím říct tohle jen... mám ho moc ráda." Odvětila jsem váhavě.