Just a feeling

2. kapitola

„Dneska je vážně teplo." Komentoval to a tvář neustále vystavoval slunci, mezitím, co já jsem ho vedla do centra. Rozhodli jsme se dnes courat po obchodech.

Teda, já jsem to rozhodla. Je to týden od doby, co ho propustili z nemocnice. Na všechno si zvyká pomalu, ale je moc šikovný. Někdy se proti tomu snaží bojovat, ale pak zjistí, že to stejně nemá smysl. Musí se přijmout takový, jaký teď je.

Snažila jsem se ho alespoň nějak rozptýlit a neustále s ním něco podnikat, aby neměl ani na chvíli pocit, že je nějak omezený. Ve skutečnosti sice svým způsobem je, ale rozhodně ho to nedistancuje od dělání věcí, které má rád. A jednou z nich bylo taky poflakování se po obchodech.

„Jsme před Toys Cherry, chceš jít dovnitř?" zastavila jsem a on tím pádem semnou. Měla jsem totiž svou ruku zaháknout za jeho.

„Hm, tebe to tam moc nebaví, ne?"

„To neva, můžu tě dovést k těm blbostem, co tam vždy rád okukuješ, a já si odskočím naproti do drogerky. Musím si tam něco koupit." Pokrčila jsem rameny.

„Tak fajn, povedeš mě?" usmál se, což jsem mu opětovala – i když to neviděl, a pak ho vedla dovnitř do obchodu.

Provedla jsem ho všemi regály až k těm plastovým pitomostem, co... vážně nechápu proč, ale má hrozně rád, a taky toho má plný pokoj. Například takoví psi s hýbajícími hlavami – kdo to proboha kupuje?! JungKook.

„Buď opatrný, za chvíli jsem tady, ok?" pomalu jsem pustila jeho ruku. On pokýval hlavou a už se opatrně natahoval k pultu před sebou. Docela ty pohyby začíná propracovávat. Dává si hodně velký pozor, když něco bere do rukou anebo se něčeho dotýká. Hlavně aby nic nerozbil. Měl u sebe taky tu hůl, co mu koupila máma. Sice s ní ještě sám nikde chodit nemohl, ale i tak mě to trochu více uklidnilo.

Nechala jsem ho v tom hračkářství, a pak se rychle vydala naproti do drogerie. Vzala jsem košík a házela tam všechno, co mi doma chybí. Mohla jsem tam strávit asi tak patnáct minut, snažila jsem se to urychlit, aby tam nebyl tak dlouho sám, no fronta u pokladny skoro vůbec neubývala.

Když jsem pak vešla do hračkářství, očekávala jsem, že ho najdu na tom samém místě... ale on tam nebyl.

Nejdřív jsem zpanikařila, ale pak mi došlo, že možná nevidí, ale pět let mu není, určitě se jen tak neztratil. Rozhlédla jsem se kolem, ale bylo tam prázdno.

„Promiňte, neviděla jste tady asijského kluka v bílém tričku?" zeptala jsem se pokladní.

„Jo, ten odešel asi před deseti minutami." Řekla nezaujatě. Odešel, proč?

Vylezla jsem teda zpět před obchod a v hlavě mi šrotovalo... proč šel pryč? Nebo když už tam nechtěl být, měl jít za mnou. Pokud si troufal.

Zmateně jsem se rozhlížela kolem a doufala, že ho třeba někde zahlédnu, ale nic.

Chtěla jsem se už vydat někam pryč a poohlédnout se po okolí, no uslyšela jsem nějakou ránu, a pak dětský smích.

„Dělej, zlom to, stejně neví, jak vypadáš!" křičel někdo zpoza rohu obchodu.

Rozešla jsem se tím směrem a zděsila se při pohledu na JungKooka, který seděl na zemi a u něj stáli dva kluci, mohlo jim být tak čtrnáct. Hned na to něco křuplo. Jeden z nich zlomil jeho hůl.

„Hej! Co děláte?!" křikla jsem a oni sebou oba cukli.

„Dělej! Zdrhej!" křiknul druhý kluk, a pak se oba dali na úprk. Tak rychle, že se za nimi zvedl opar prachu z cesty.