Just a feeling

Epilog 2.

„Kde je Rosie? Neslyším ji tady." Zeptal se nervózně.

Za chvíli měl přijít doktor a sundat mu obvazy. Teď, po třech letech, kdy byl umístěný v pořádníku na transplantaci, na něj došla konečně řada. Nikdo tomu nějak velké šance nedával a já sama měla strach doufat, abych nebyla zklamaná, no naděje tam stejně byla.

„Sestra s ní počkala na chvíli venku. Kdyby to nebylo dobré nechci, aby tady byla."

Jestli se to nepodaří, budeme z toho určitě smutní, no netuším, co dalšího to s námi udělá. Ještě pořád jsme tohle viděli jako světlý zítřek. Po léčbě, kterou prodělal a byla bez výsledku, to bylo to jediné, co by mohlo fungovat. Po tomhle už nic není. Zůstane slepý napořád.

„Dobře." Odpověděl a stiskl mou ruku.

Pak přišel doktor, pozdravil nás a přitáhl si židli k jeho posteli z druhé strany.

„Tak jak se zatím cítíte?" zeptal se, sledujíc nějaké papíry, které sebou přinesl.

„Jde to, no to hlavní se teprve ukáže." Odvětil JungKook.

„To máte pravdu." Odložil složku a na mě se povzbudivě usmál.

„Sundám vám teď obvaz. Neotevírejte hned oči, zkontroluji stehy."

Přísahám, že by se ve mně krve nedořezal, když to sundal konečně pryč. Chvíli sledoval stehy na víčkách, které mu po operaci zbyly, a pak ho pobídl, ať otevře oči.

JungKook několikrát zamrkal a já nevěděla, co si myslet. Vidí nebo nevidí? Nebo co? Neřekl ani půl slova.

„Prosím podívejte se doprava, doleva... na mě." Doktor ho studoval zblízka a já ani nedýchala. Srdce se mi div nerozskočilo, jak napjatá jsem byla.

„Zdá se, že všechno proběhlo, jak má. Gratuluju." Postavil se.

„T-ty vidíš?" zeptala jsem se opatrně. Řekl, že gratuluje, to znamená, že je to dobré, ne? Tak proč nic neříká? Proč mlčí?!

„Vidím tě." Otočil ke mně hlavu a usmál se.

Takovou úlevou jsem si oddychla, a pak ho pevně objala. Nevím, co to v tu chvíli bylo za stav, ale přišlo mi, jako bych najednou měla celý svět na dlaní. Nehorázná blaženost, štěstí a úleva.

„Panebože, já tomu nevěřím." Rozplakala jsem se.

„Neplakej." Pohladil mě ve vlasech, a pak se kousek odtáhl.

Zadívala jsem se do jeho velkých očí zblízka. Na první pohled by člověk řekl, že nejde vidět žádný rozdíl. Měl je trošku zarudlé, vypadal unaveně, ale to se všechno časem spraví. No právě jsem však viděla, jak mě zaostřil. Už neměl ten prázdný pohled, skleněné oči, ve kterých jsem pokaždé vídala jen svůj odraz. Byly zase živé a sledovaly mě.

„Jsem šťastná." Šeptla jsem.

„Já taky." Zněla tichá odpověď.

Nejradši bych si lehla za ním a zůstala bych takhle celý zbytek dne, ale Rosalie už se určitě nemůže dočkat. A on taky, protože to bude poprvé, co ji uvidí.

„Půjdu pro ni, určitě dává sestřičkám zabrat." Uchichtla jsem se a pustila ho ze sevření. Otřela jsem své tváře a věnovala mu poslední úsměv předtím, než jsem se vydala ploužícím krokem ke dveřím.

Druhé těhotenství je pro mě daleko větší makačka, než to první. Nebo... možná jsem hodně rychle zapomněla na to, jaké to první vlastně bylo. Lze si snadno zvyknout na to, že člověk není těhotný, horší to je, když začne být těhotný znovu.