Just a feeling

Epilog

Nechala jsem Kookieho se Sendy u zmrzliny, aby měl dostatek času si vybrat mezitím, co já skočím do obchodu naproti. Naposledy jsem se za ním ohlédla, ale to byla chyba, jelikož jsem nekoukala před sebe a do někoho vrazila.

„Omlouvám se!" vyhrkla jsem a sehnula se pro věci, které člověku spadly.

„To je... Em?" taky mě zarazil povědomý hlas.

Hned jsem zvedla hlavu a střetla se taky se známým pohledem. Přijala jsem jeho ruku a on mi pomohl vstát ze země.

„Ahoj." Musela jsem vypadat docela komicky, ale vážně jsem nečekala, že se ještě někdy potkáme. A po tak dlouhé době. Naprosto mě to překvapilo a i vyvedlo z míry.

„Ahoj." Odvětil a usmál se svým typickým úsměvem.

„Nečekal bych tě v této čtvrti." Poukázal, že se nacházíme daleko od centra.

„Přestěhovala jsem se tu nedávno." Vysvětlila jsem.

„Sama?" zeptal se zvědavě.

„Ne..." otočila jsem se zase za sebe ke stánku se zmrzlinou, kde stál JungKook a on můj pohled následoval.

„Žijete spolu? To vám moc přeju." Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli to nebude trochu divné, ale znělo to od něj dobře, přirozeně. Taky jsou to tři roky od doby, co jsme se rozešli a vlastně i naposledy viděli.

„Děkuji, a ty? Jak se tobě daří?" zeptala jsem se opatrně. Moc se za tu dobu nezměnil, jen mi přišel ve tváři o něco vyspělejší, než předtím. To však zmizelo, když se usmál. Pořád v něm byl ten kluk, kterého jsem milovala. Jen už vyrostl a já ho více nemiluju. Ta skutečnost, že semnou jeho blízkost nedělá totéž, co předtím, mě uklidnila.

„Byl jsem tady naproti v tiskárně." Ukázal a já nechápavě pozdvihla obočí.

„Měli jsme tam s přítelkyní objednané svatební oznámení. Budu se v dubnu ženit." Pousmál se při zmínce o ní.

„Vážně?" vyhrkla jsem.

„To je perfektní." Neskrývala jsem svou radost z toho, že je očividně šťastný a tak zamilovaný, že se bude ženit.

„Díky... vy nic takového neplánujete?" zaskočil mě další otázkou.

„Je to teď trochu komplikované." Odkašlala jsem si a ukázala na své břicho, které sice nemělo nějaké velké rozměry, no myslím, že každému bylo jasné, odkud vítr vane.

„Oh... páni, gratuluju." Zakoktal, protože to asi nečekal. To ani já ne, když se to stalo. Ale byla jsem za to hrozně šťastná.

„No a problém je, že já teď převzala firmu po rodičích a jestli půjdu na mateřskou... nemá to za mě, kdo vzít. Tak nějak se počítalo, že by to jednou dělal můj manžel, ale my ještě svoji nejsme a pak taky kvůli tomu jeho problému." Vysvětlila jsem.

„Pořád nic?"

„Ne." Zavrtěla jsem hlavou.

„Dokončili mu léčbu a teď je v pořadníku na operaci, ale bude to ještě nějakou dobu trvat." Už jsem se smířila s tím, že JungKook nejspíš v životě neuvidí a nezlobím se za to, že nám to někdy opravdu komplikuje život. Jsem s ním a beru ho se vším, co má, či nemá. Pořád ale ve mně žila malá naděje, že jednou prostě otevře oči a uvidí mě. A pak třeba i svoje dítě.

„To je mi líto." Zamumlal.

„Nejsem kvůli tomu smutná. Věci jsou, jak jsou." Nahodila jsem veselý tón.

„Co je tak, jak je? Už jsi zpět z toho obchodu?" ozval se jeho hlas a hned na to jsem ucítila i jemný stisk. Vzal mě za loket, a pak sjel dolů, kde našel mé prsty. Propletla jsem je s ním a usmála se.

„Ne, někoho jsem potkala." Odvětila jsem.

„Koho?"

„Ahoj, JungKookie, dlouho jsme se neviděli, co?" ozval se Taehyung a společně semnou se zasmál. Bylo srandovní vidět Kookieho zmatený výraz.

„Je to ten, kdo si myslím, že to je?" pošeptal mi do ucha.

„Je." Odvětila jsem taky šeptem.

„Teda.... Ahoj." Pozdravil ho zaraženě.

„Nazdar." Tae se znovu uchichtl a pak otevřel tašku, kterou měl v ruce.

„Sice jsem to původně neplánoval, protože jsme se hrozně dlouho neviděli. Ale přijďte, pokud budete mít čas." Podal mi oznámení.

„Počkej, to nemusíš." Zarazila jsem ho. Rozhodně jsem nechtěla, aby to dělal jen proto, že jsme se tu potkali. Ne, že bych nebyla ráda, ale spíš mi to přišlo zvláštní. Nedopadlo to mezi námi třemi zrovna nejlíp a úplně jsme pak přerušili kontakt. No a on nás teď zve na svatbu?

Ale pak zase... proč ne?

„O co se jedná?" začal se JungKook dožadovat pozornosti.

„Tae se bude v dubnu ženit." Vysvětlila jsem a on vykulil ty své velké oči.

„To bych nečekal... ale gratuluji." Řekl směrem k němu.

„Přijďte a popřejte mi to tam. Teď už musím jít, Sarah čeká. Doufám, že se tam tedy potkáme. Číslo mám pořád stejné, kdyby něco." Na mě se usmál, JungKooka poklepal po ramenu, a pak zmizel.

„Jak vypadal?" zeptal se JungKook, když jsme mířili do obchodu, kam jsem původně chtěla jít.

„Normálně, pořád stejný. Možná působil trochu dospěleji, než předtím, ale jinak to byl pořád stejný Tae." Odpověděla jsem mu a vzala do ruky košík.

„Hm..." zabručel a nechal se vést. Chvíli bylo ticho, než se ozval znovu.

„Vypadám taky vyspěleji?" vylezlo z něj.

„Kookie." Uchichtla jsem se a dala do koše pár utěrek, kterých máme doma rapidní nedostatek. Kvůli tomu, že jsme se přestěhovali teprve nedávno, on sám věci nekoupí a já jsem pořád v práci, nám trvá, než to tam pořádně zařídíme. No pomalu, ale jistě se to tam začínalo zvelebovat.

„Co je?" zatahal mě za ruku a zabránil mi, abych pokračovala v jakékoli další činnosti.

„Jasně, že jo. Navíc... měl bys tak teď působit, když budeš za chvíli táta." Usmála jsem se a ruce mu dala kolem krku.

„Asi jo." Přiznal a úsměv mi oplatil.

Trochu jsem měla obavy z toho, co si pro nás život ještě přichystá a moc dobře jsem si uvědomovala, že starost o miminko není jen tak. Ale je to přesně to, co jsem chtěla. Mít rodinu a být šťastná. S ním.

A bez ohledu na to, co jsme už zažili, a že věci vždycky nebyly růžové, pořád jsme spolu. A spolu i budeme.

Kdo nečte bonusy k SITH, u jednoho jsem se ptala, koho byste chtěli do další fan fikce. Potřebuji dva aktéry, tak kdybyste měli nápady nebo přání, ozvěte se :).