Just a feeling

9. kapitola

Jako vždy jsem si odemkla branku, a pak i vchodové dveře. Zavolala jsem, že to jsem já, a pak šla rovnou do kuchyně, abych uklidila nákup, co jsem udělala.

Kookieho máma teď měla docela napilno. Nejen kvůli práci, ale pak taky se po pár týdnech s Erikem zasnoubili a ona pomalu připravuje svatbu. Všichni jsme z toho byli řádně v šoku, protože spolu zas tak dlouho nebyli a už... svatba? No po druhé straně, pokud se milují, tak proč ne. Proč by si nemohla dopřát kousek štěstí a vzít si muže, kterého miluje. Rozuměla jsem jí v tomhle ohledu.

JungKook byl sice ke svatbě trochu skeptický, ale jakmile se začalo plánovat jídlo, které tam bude, trochu pookřál. 

„Ahoj." Ozvalo se a já polekaně nadskočila. Tohle nebyl hlas, který bych tu čekala.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit." Usmál se Tae a pár kroky přešel až ke mně, pevně mě objímajíc.

„Co tady děláš?" překvapeně jsem si nechala dát několik drobných polibků na rty a pohledem se zabodla do toho jeho. Oči se na mě smály.

„Přišel jsem navštívit Kooka, a pak taky... řekl jsem mu to." Zvážněl a na kousek odstoupil.

„Ř-řekl jsi mu co?" zakoktala jsem, nechápajíc a moje srdce se rozbušilo rychleji.

„Že jsme spolu." Dořekl. Překvapeně jsem vypoulila oči.

„To nemyslíš vážně." Zavrtěla jsem hlavou a snažila se nahlédnout za jeho rameno, jestli tam JungKook náhodou není.

„Myslím. Já už to nemohl vydržet. Jsme spolu pomalu tři měsíce a tys nebyla schopná mu to říct! Čekal jsem a dával ti dost prostoru, no je na čase, aby věděl, že jsi moje." Bože tak o tohle tu šlo? On na něj žárlil? Ale to je... asi pochopitelné.

„Na to jsi neměl právo!" zatvářil se překvapeně, když jsem takhle vyjela. Jenže já se v tu chvíli nemohla ovládnout. Tak moc mě naštval, že mu to přišel říct za mými zády.

„Ne? To tys neměla právo to tak dlouho tajit. Napadlo tě vůbec, že mi tím třeba ubližuješ? Nechceš přiznat, že spolu něco máme, jako by to bylo něco špatného." Na tváři se mu ustálil zraněný výraz. Bylo mi v té chvíli ze sebe blbě. Je to pravda, ubližovala jsem jemu, a pak jsem lhala Kookiemu. Z mé „pravé chvíle" se staly lži.

„Chodíš se mnou a přitom je to on, kdo vedle tebe skoro každý den usíná a probouzí se. Tohle není fér, a tak mi odpusť, že už jsem to nemohl dál snášet." Sklopil hlavu.

Oba jsme utichli a já přemýšlela, co na to říct. Vážně jsem neměla co.

A pak si někdo odkašlal.

„Takže už tři měsíce, jo?" JungKook stál ve dveřích a z jeho pohledu jsem v tuhle chvíli nedokázala nic vyčíst – a to se stává málokdy, protože ho znám moc dobře.

„Promiň." Bylo jediné, na co jsem se zmohla.

„Proč jsi mi to neřekla? Nejsem malý kluk, abych se rozbrečel, že moje nejlepší kamarádka s někým začala chodit." Zavrčel ironicky a já poznala, že začíná být naštvaný.

„Raději si mě krmila věcmi, jakože jste jen dobří kamarádi, no místo toho spolu děláte, bůh ví co." Poznala jsem na Taehyungovi, že se chce nějak ohradit, ale chytila jsem ho za paži, ať mlčí. Teď by přilil jen olej do ohně.

„Mrzí mě to, ale zpátky už to nevrátím." Řekla jsem kajícně.

„Víš ty co? Běž pryč a nevracej se, dokud nebudeš zase ta stará Em, kterou jsem měl rád. Ta mi totiž nikdy nelhala." Cítila jsem, jak se mi malé jehličky zabodávají do hrudníku. Tahle slova mě bolela. A hodně.