Just a feeling

23. kapitola

„Neboj se, nepustím tě." Ujistila jsem ho, když jsme šli z metra ven a kolem nás byla strašná spousta lidí. Všichni mířili na jedno místo – do zábavního parku. Vzhledem k tomu, že dnes na to bylo ideální počasí, dalo se to předpokládat.

„To bych ti radil, když tu není ani Sendy." Druhou rukou se do mě pro změnu zaháknul a nechal se pomalu vláčet až k východu.

Bylo to dost složité, protože je teď na mě vlastně odkázaný. Jenže jak bychom si mohli užít nějaké atrakce, kdybychom tu měli jeho psa. Proto jsem chtěla, aby tu Tae byl. Mohli bychom se vystřídat a někdo by ho vždy pohlídal. No ten se na nás dneska pěkně vykašlal.

„Ty mi snad nevěříš, nebo co?" popíchla jsem ho. Když toho psa předtím neměl, taky jsme to tak praktikovali, když jsme chtěli jít ven. Zvykl si na moc velké pohodlí, zdá se.

„Ne, jen je to trochu nezvyk." Ošil se nervózně.

„Neboj se, já nikam nezmizím." Jeho ruku, za kterou mě držel, jsem stiskla.

Když jsme vystáli opravdu dlouho frontu na lístky, zamířili jsme si ihned koupit nějaké pití, protože začínalo být vedro.

„Kam vyrazíme jako první?" sledovala jsem mapku, kterou jsme dostali. Byl na ní plán atrakcí, stánků a jiných obchůdků. Ten areál byl fakt velký, nejdřív mi přišlo směšné, že mi tu mapu dávají, ale jak vidno, tak můžu být vlastně ráda, jinak bychom tu s mým orientačním smyslem pěkně bloudili.

„Slyším křik..." komentoval to JungKook a já se zaposlouchala. A fakt že jo, to znamená, že někde poblíž musí být horská dráha či něco tomu podobné.

„Taky ho slyším, myslíš na totéž?" otočila jsem se k němu.

„Že váháš, jdeme?" div na místě neposkočil.

Uchichtla jsem se a odsouhlasila to. Na mapě jsem našla, jak se tam dostaneme, a pak ho začala táhnout tím směrem. To bude jízda.

Oba tyhle věci milujeme, takže jsme nejprve sjeli téměř všechny adrenalinové atrakce. Pak byl čas obědu, takže jsme se nacpali nezdravými hot dogy a jelikož jich JungKook snědl asi pět, zvolili jsme pak kolotoč, na kterém není šance, že to vyklopí zpět – vídeňské kolo.

„Škoda, že nevidíš ten výhled, je to fakt moc pěkné." Houpala jsem nohama, protože ta sedačka byla vysoko a já nedosáhla na podestu, která byla dole na nohy. Přišlo mi to trochu vtipné.

„Jde odsud vidět město?" zeptal se, a pak složil svou hlavu na mé rameno.

„Ne, je to vytočené směrem pryč, takže vidíš pole a lesy. Je to možná i pěknější, protože v městě jsme pořád." Nacpala jsem si do pusy čokoládovou tyčinku s burisony.

Polkla jsem to a on se zasmál.

„Co je?" stočila jsem k němu nechápavě pohled.

„Nic, bylo vtipné, jak jsi to chroustala, cítil jsem, jak to brní." Zasmál se znovu a já nad tím protočila očima. Bože, ten má ale problémy.

„Co chceš dělat pak? Je tu ještě pár atrakcí, co můžeme sjet, no a pak nevím..." otevřela jsem mapku a začala ji zkoumat. Příjemně tady nahoře pofukoval větřík a taky tu nebylo tak moc přelidněno, jako dole. Měla jsem šanci vidět kus areálu a jen se to tam hemžilo lidmi. Odsud z výšky byli hrozně malincí, skoro jako v té hře Roller Coaster Tycoon, kde stavíte kolotoče a chodí vám tam návštěvníci. Vypadali tak prťavě.

„Pojďme jíst cukrovou vatu, pak můžeme jít ještě na nějaký kolotoč, který vybereš... no a pak už bych šel domů." Navrhl.

„Jasně, souhlasím." Sice jsem měla jednu dobrotu právě teď, no další nepohrdnu.