Just a feeling

18. kapitola

U sousedů jsem se neukázala asi týden. JungKook mi několikrát volal, ale já neměla odvahu mu to vzít. Nechtěla jsem s ním mluvit, protože jsem se bála, že by vytáhl to, co se stalo a ptal by se na to.

Místo toho jsem ale zamířila jinde.

„Dobrý den, je Tae doma?" usmála jsem se na jeho mámu.

„Emi, zlatíčko, ahoj. Je nahoře." Přivítal mě široký úsměv jeho mámy. Mám pocit, že ona ani nic jiného, krom usmívání se, nedělá. Je milá, to sice jo, ale někdy mi přijde, že z ní dostanu cukrovku. Jsem ráda, že s ní dobře vycházím. Jeho otec mě sice taky bere, ale pokaždé, co jsem byla u něj, jsme spolu nějak moc nekonverzovali.

No jeho máma by nám nejradši rovnou uspořádala svatbu.

„Já jdu zrovna na pilates, tak tady zamknu, aby nikdo nevlezl do domu." Lehce mě popostrčila ke schodům vedoucím do patra, a pak se začala obouvat.

Ještě na mě před odchodem zamávala, což jsem jí oplatila, a pak zabouchla.

Zhluboka jsem se nadechla, pak si vyzula boty, a vydala se teda nahoru. Nechtělo se mi, ani za nic. Nekontaktovali jsme se od té doby – respektuju, že on semnou asi mluvit nechce, a já pro změnu neměla odvahu mu ani zavolat. Jenže vše se mi zdá moc nedořešené. A pak taky, konečně jsem došla k nějakému rozhodnutí a utříbení svých myšlenek. Budu jen doufat v pozitivní reakci druhé strany.

Jemně jsem zaklepala na dveře, a jakmile se ozvalo nějaké zabručení, vlezla jsem dovnitř. Porozhlédla jsem se po pokoji, který se nijak nezměnil – i když, co čekám po týdnu – a pak pohledem zakotvila na osobě sedící u počítače. Byl ke mně zády, takže nevěděl, že jsem to já.

„Ahoj." Ozvala jsem se, jak nejjemněji to šlo, no i tak sebou cuknul a prudce se otočil.

„Co tady děláš?" zamračil se.

„Přišla jsem si promluvit." Přešlápla jsem na místě, trochu rozhozená z jeho pohledu. Jasně, čekala jsem, že zrovna nebude nadšený, ale moje naivní stránka tiše doufala, že mě alespoň trošku rád uvidí. No, omyl.

„O čem?"

„O tom, co jsme si řekli. Teda, co jsi mi ty řekl." Sledovala jsem, jak se postavil a uvolnil mi tak místo na židli. Tiše jsem k ní přešla, když kývnul hlavou a posadila se. On zaujal místo naproti, na posteli, která měla rozházené peřiny.

„Nevím, co k tomu chceš dodávat, ale pro mě za mě." Pokrčil rameny.

„Tak fajn, ale nechci, abys mě přerušoval, dobře?" ujistila jsem se, na což znovu pokýval hlavou a nespustil ze mě pohled. Jsem ráda, že i přesto mě takhle respektuje. To jsem na něm vždy obdivovala. Umí jednat s lidmi, se všemi umí nějakým způsobem vyjít. Nechápu to a závidím mu, protože já taková nejsem.

„Měl jsi pravdu o tom, co jsi řekl. Já jsem do Kookieho zamilovaná a byla jsem do něj zamilovaná ještě předtím, než jsme si spolu začali. Jen jsem si to prostě nemohla přiznat a postavit se tomu čelem." Promnula jsem si ruce, které se začaly potit. I tak to pro mě bylo hrozně těžké, přiznat to nahlas a ještě před ním.

„Jenže, bylo to hlavně proto, že vím moc dobře, že on mě takhle nikdy neuvidí. Nikdy mě nebude milovat zpět tím způsobem, jakým ho miluju já. Odstřihnout ho ze života nemůžu, na to jsem s ním zažila až moc, a taky hlavně proto, co se mu stalo. Má už jen svou mámu, mě a tebe." Povzdychla jsem si.

„Pak si zkus představit, jaké to je. Usínat vedle něj, objímat ho, vařit mu, učit se s ním, starat se o něj. A celou tu dobu víš, že on to nikdy nebude mít stejně." O tom, že mi moje city JungKook nikdy nevrátí, jsem si byla stoprocentně jistá. Ani jediné procento nevypovídalo v můj prospěch.