Just a feeling

22. kapitola

Jakmile jsem spatřila známý strom, rozutíkala jsem se k němu a Taehyunga nechala za sebou.

„Tybrďo! Ono to tu ještě fakt je!" zavolala jsem na něj nadšeně.

„A kam by to mělo zmizet? Vyryli jsme to do kmenu, zůstane to tam napořád." Usmál se a došel až ke mně. Před víc jak rokem, když jsme spolu začali chodit, jsme na jeden strom, který je na louce daleko za městem, vyryli naše iniciály. Vím, že jen tak nezmizí, ale udělalo mi ohromnou radost, že se nám podařilo najít stejné místo, stejný strom a pořád to tam je.

„Přidáme tam tenhle rok?" začala jsem šmátrat po klíčích. Rok vztahu pro mě není málo, je to poprvé, co jsem s někým tak dlouho a je to opravdu vážné. Byl tam napsaný minulý rok, kdy to začalo, tak proč nepřidat další jako důkaz, že jsme pořád ještě spolu?

„Ne, počkej..." chytil mou ruku, když jsem se chtěla klíčkem zarýt do kůry.

„Hm?" otočila jsem se k němu.

„Neničme to. Nechejme to tak, jak to je." Navrhnul. Nechápavě jsem pokrčila čelo, ale pak přikývla. Jak chce, byl to jen nápad a bylo by to pěkné.

Poskládali jsme se pod strom, na čerstvě posečenou trávu a já svou hlavu složila do jeho klína.

Minulý rok jsme sem jeli autem, protože co si pamatuju, bylo opravdu hrozné vedro. Letos to nebylo tak strašné a dalo se jet na kole. Byl to pěkný výlet, i když už mě trošku bolely nohy, protože na kolo nejsem trénovaná.

„Tohle je poslední volné léto." Zabědovala jsem tiše.

„To si ho pak musíme užít, ne?" prsty jemně prohraboval mé vlasy a já se spokojeně nechala. Mám ráda, když tohle dělá.

„Si piš." Uchichtla jsem se a otevřela oči. Naskytl se mi pohled na jeho tvář zespodu. Byl opřený o kmen stromu a asi měl taky zavřené oči.

„Už si otci oznámil, jak ses rozhodl?" zajímalo mě.

Nečekala jsem to, ale jak se zdá, táta byl opravdu více zaujatý než na začátku. Že budu ve firmě pracovat já, s tím jsem tak nějak počítala, ale nabídl opravdu dobré místo i Taemu.

„Jo..."

„A?" nakousla jsem. Ten mě napíná.

„Nevezmu to." Obličej sklonil a my se díky tomu střetli pohledy.

„Proč ne?!" vykřikla jsem. To jsem teda fakt nečekala. Taková příležitost se jen tak nenaskytne a on ji chce odmítnout?

„Ty chceš ještě jít do školy?" nechápala jsem.

„Ne, jen nechci nastoupit do firmy kvůli konexím." Odpověděl klidně.

„Ale... to je blbost. Dneska je to takhle všude. Víš, jak bude těžké, než tě někde vezmou?" na to jsem se musela už i posadit a čelit mu zpříma. Sedla jsem si do tureckého sedu a znovu se na něj zamračila.

„Prosím tě, nerozebírejme to víc. Je to moje rozhodnutí, snaž se to respektovat." Sklopil hlavu.

„Já to jen nechápu..." namítla jsem.

„Mám se pak cítit taky špatně, že tam začnu pracovat?" popravdě, docela to ve mně teď vzbudilo tenhle pocit. Vím, že mně díky firmě rodičů spadne takováhle věc přímo do klína a jiní lidé si to musí pracně vydobýt, no nikdy jsem nad tím nějak dopodrobna nepřemýšlela. Každý to máme těžké v něčem.

„Ne, to ne prosím tě." Začal hned vrtět hlavou.

„Tak co je to?"

„Prostě to respektuj, dobře?"