Just a feeling

17. kapitola

„Počkej, pomůžu ti s ním." JungKook asi vycítil, že Tae není schopný pořádně ani chodit, a chytil ho z druhé strany. Oba jsme ho jemně podepřeli a vedli domů. Naštěstí místo, kde se chovala oslava, nebylo daleko. Proto jsme se taky rozhodli jít pěšky – třeba Taehyung víc vystřízliví. Držel se sice na vlastních nohou, no jeho krok byl velmi vratký. Nechtěla jsem riskovat, že se skácí na zem a nedej bože se bouchne do hlavy.

Celou dobu si něco mumlal pod nosem a pořádně se probral až před mým domem.

„Nesahejte na mě." Odstrčil nás oba dva.

„Tae, nech toho, jsi úplně na mol." Protočila jsem očima. Dobře, to že se probudil - jsem si myslela - ale asi špatně, protože vypadá pořád mimo a mluví i z cesty.

„Je mi fajn." Zavrčel a znovu se po nás ohnal, když jsem se k němu chtěla přiblížit. Pro jistotu jsem JungKooka chytila za ruku, aby k němu nešel moc blízko, mohl by ho zranit.

„Kam jdeš?" zavolala jsem za ním, když se rozešel zpět cestou, kterou jsme přišli.

„Pryč od tebe!" křiknul. V tu chvíli mi už vážně povolily nervy. Měl narážky celý tenhle večer, ignorovala jsem to, protože byl opilý a nechtěla jsem se hádat, ale můj pohár trpělivost přetekl. Pustila jsem JungKooka a rozeběhla se za ním.

„Co máš, sakra, za problém?" sáhla jsem na jeho rameno, aby se zastavil. Což naštěstí udělal, protože běžet v těch botách s vražedným podpatkem zrovna nebyl stav ideál.

„Tak ty chceš vědět, co je můj problém?" zabodl do mě pohled a narovnal se. I přes vysoké boty jsem na něj koukala trošku ze spodu, no byli jsme si víc vyrovnaní, než jindy.

„Proč se tak chováš? Co jsem ti provedla, že jsi takový." Už jsem se ani nesnažila skrýt zoufalý tón. Očividně mě za něco trestá a já nemám tušení za co. Alespoň bych to mohla nejdřív vědět, než se cítit špatně za něco, o čem nevím.

„Ty nic nechápeš." Zavrtěl hlavou s tichým povzdechem a na chvíli se zdálo, že jeho agresivita trochu ustoupila.

„Tak mi to vysvětli?" pobídla jsem ho jemně a znovu se natáhla po jeho ruce. Konečně mi dovolil, abych se ho dotkla a neodstrčil mě.

„Proč se mnou vlastně jsi, Emily?"

Nechápavě jsem nakrčila obočí.

„Jsem s tebou ráda." Odvětila jsem.

„Ale to nestačí, že jo?" neznělo to ani jako otázka, spíš to konstatoval.

Uvnitř sebe jsem ucítila nepatrný záchvěv. Něco mi tiše šeptalo, že se mi asi nebude líbit to, co mi řekne.

„Já tě miluju, miluješ i ty mě?" pohledem se zapřel do mého.

A bylo ticho.

Nevěděla jsem, co říct. Proč teď? Proč mi lásku vyznává teď, když je na půl úplně opilý a jsme uprostřed ulice, uprostřed hádky. Připravovala jsem se na tohle dlouho, ale stejně mě přistihl v situaci, kdy jsem to nečekala.

„A vidíš... to je odpověď." Konstatoval.

„Takhle to není, mně prostě všechno dlouho trvá. Možná nejsem schopná ti to říct teď hned, ale časem budu." Namítla jsem, i když mi v hlavě znělo, že to není tak úplně pravda. Snažím se přesvědčit jeho, ale selhávám už při přemlouvání samy sebe.

„Já myslím, že nebudeš, a i když jsem nejdřív doufal, že to takhle bude fungovat, asi jsem se zmýlil." Odpověděl.

„O čem to mluvíš." Cítila jsem ve svých očích tlak. To byly ty protivné slzy, které chtěly ven.