Just a feeling

3. kapitola

Výjimečně po nějakých sto letech, co chodím na univerzitu – ne, dobře, chodím tu teprve druhým rokem – jsem se rozhodla zajít do knihovny. Aby bylo jasno, z mé vlastní vůle to nebylo, musela jsem zpracovat projekt a povinná byla jedna knižní literatura. Doma bohužel žádné knihy na téma Hospodářská krize 2008 nevedeme.

Byla jsem překvapená, jak velké to tam je. Naše škola sice velká je, má několik fakult, no moje fakulta – ekonomická – je jako jediná umístěná v centru a je taky dost malá. Zbytek kampusu je od centra asi třicet minut. Pochopí někdo tu logiku? Ne. Já se přestala snažit to chápat.

Zaregistrovala jsem se u recepce, a pak se vydala mezi vysoké regály se všemožnými knihami. Myslela jsem si, že to bude rychlá akce. Že prostě poberu nějaké knihy a nazdar, no pěkně jsem se zmýlila. Nemohla jsem vůbec nic najít.

„Zdáš se být pěkně ztracená." Okomentoval to nějaký hlas za mnou.

„Fakt je to tak zlý?" povzdychla jsem si. Nechtěla jsem dát najevo, jak jsem na nervy, že se mnou začal mluvit nějaký cizí člověk. I když mám docela otevřenou povahu, seznamování mi nejde. Možná proto je JungKook můj jediný kamarád. Na střední jsem si prošla nějakou tou šikanou, protože mě ostatní moc nebrali, no na výšce už si každý hledí svého. Díky bohu.

I tak, předtím jsem byla ve škole alespoň s ním, teď jsem sama.

„Jo, sleduju tě už asi tak půl hodinu. Co hledáš? Třeba ti poradím." Usmál se na mě docela vysoký, příjemně vyhlížející kluk. To mé nervozitě nepřidalo.

„Něco o hospodářské krizi." Snažila jsem se mu to opětovat, no nevím, na kolik jsem byla úspěšná.

„Jo, tak to musíme do druhého patra. Pojď." Vážně jsem chtěla něco říct, mezitím, co mě vedl ke schodům. No neměla jsem tušení co. Cítím se trapně. Kde je JungKook, aby mě zachránil?!

„Tady je ekonomická sekce a tam úplně vzadu jsou novější knihy, kde bys mohla o tomhle něco najít." Poškrábal se ve vlasech.

„Děkuji." Odkašlala jsem si a nervózně přešlápla z nohy na nohu.

„Tak... já jdu." Pomalu jsem se otáčela.

„Počkej, hele..." zdál se být pro změnu trochu nervózní on. Nejsem v tom sama! Jupí!

„Vlastně jsem tě neoslovil úplně náhodou. Vím, že jsi dobrá kamarádka Kookieho. Nevíš, co s ním je? Dlouho se mi neozval a nebyl ani ve škole." Teď mě překvapil úplně nepřipravenou. Nevěděla jsem, co říct – pravdu nebo zalhat? Co by chtěl JungKook, abych udělala? Je to přece hlavně o něm.

„Volal jsi mu?" zeptala jsem.

„Několikrát, ale nebere to. Nestalo se mu nic, že jo?" zamrkal.

„Je v pořádku. Dneska po knihovně za ním jdu, řeknu mu, aby ti zavolal zpět, jestli chceš..." zarazila jsem se. Netuším, jak se jmenuje.

„Jsem Taehyung." Nastavil ruku. Nejistě jsem ji teda stiskla a rozhodla se představit.

„Emily, těší mě." Měl ji vážně teplou a příjemnou. Sice mi to přišlo trochu formální, ale aspoň to bylo zdvořilé.

„Já tě znám, Kookie o tobě často mluvil. Nevím, proč nás nikdy nepředstavil. Asi si tě schovával pro sebe." Uchichtnul se a já jen doufám, že jsem nezčervenala.

„Dobře, tak... já vážně musím jít. Těšilo mě a třeba se zase někdy potkáme." Rozhodla jsem se to utnout. Jen mi zamával, a pak jsme se oba vydali vlastní cestou.