Just a feeling

1. kapitola

Někdy se ptáme, proč se věci ději tak, jak se dějí. Koho se ptáme, Boha? Pomůže nám ale Bůh doopravdy, nebo je to prostě jen někdo, ke komu můžeme upnout všechny naše naděje a sny? Nevím, nejsem věřící, a jestli jsem někdy uvažovala nad tím, že bych možná být měla, tak po tom, co se stalo, už nikdy nebudu.

Jak si totiž mám vysvětlit, že člověku, který je jedním z těch, co miluju nejvíc, se stane tak hrozná věc. Kde byl Bůh, když se mu to stalo a proč tomu nezabránil?

JungKook je můj nejlepší přítel. Oprava, jediný přítel. Je normální kluk jako každý jiný a jako jiní mladí dospělí v jeho věku, občas zkrátka zkouší dělat blbosti. Jedna tahle blbost ho ale stála zrak.

Žijeme ve 21. století a Velká Británie je jednou z nejvíce vyspělých států Evropy. Nikdo mu zatím ale nedokáže pomoct. Jestli někdy uvidí, to ukáže jen čas.

**

„Bude to tu vypadat dobře, počkej, jak ti to tu zvelebím." Začala jsem nadšeně poskakovat kolem krabic, které byly rozházené v pokoji.

Kookieho máma se rozhodla, že ho přestěhuje do přízemí. Bude se tak moci snadněji pohybovat po domě. Bude to mít všude blízo a neublíží si na schodech.

„Víš, že to máš jedno? Stejně to neuvidím." Zabručel vedle mě.

„Nebuď tak odměřený, popíšu ti to jasně a barvitě, uvidíš to..." šťouchla jsem ho do hlavy. „... tady."

„Večeře!" uslyšela jsem z kuchyně, ve které do teď byla jeho máma.

„Jdeme jíst." Pobídla jsem ho a sama se tam vydala. Až po pár sekundách mi došlo, že mě nenásleduje, a když jsem se otočila, pořád stál vprostřed místnosti.

„Ne-nemohla bys..." natáhl ruku docela zmateně a trochu jiným směrem, než jsem stála.

Jsou to jen dva dny od toho, co ho pustili z nemocnice. Prostě si pořád nemůžu zvyknout, že... nevidí. Nepřekáží mi to, ani v nejmenším mi nevadí, že mu s nějakými věcmi musím pomáhat. No po druhé straně mi chybí, jak byl předtím hyperaktivní a neustále pobíhal kolem s tím přehršelem energie, kterou bral... nevím odkud. Teď byl hodně klidný a občas jsem měla pocit, že má strach se pohnout nebo někam jít. Pořád byl v té tmě nejistý.

„Jasně." Vzala jsem ho jemně za ruku, a pak vedla skrz místnost až do kuchyně a k jídelnímu stolu.

„Tady je židle." Jeho ruce jsem položila na opěrku a sama zasedla vedle. Odsunout a posadit se zvládl sám.

„Co máme dobrýho?" zeptal se.

„Tvůj oblíbený steak a opečené brambory, zlato." Řekla paní Jeon. Já poděkovala za jídlo a pustila se do toho. Stěhování jeho věcí mi dalo fakt zabrat. Nehledě na to, že jejich domácnost postrádá další mužskou ruku v podobě otce – ten je dle Kookieho slov někde, neznámo, kde. Bylo to proto hlavně na mně a jeho mámě.

„Ty nemusíš být dnes doma, Emily?" podívala se na mě a já jen zavrtěla hlavou.

„Tví rodiče jsou zase na konferenci?" zase jsem zavrtěla hlavou. Byli doma a to bylo horší.

Moje rodina je kapitola sama o sobě. Možná si můžu říct, že když jsme tak bohatí, máme krásný dům a nová auta, tak jsme šťastní a nic nám nechybí. Jenže my postrádáme jednu hlavní věc – lásku. Můj táta si vzal mámu jen kvůli obchodu a za dobu, co jsou spolu, si k sobě nenašli cestu. Nemají se rádi, jen spolu pracují a mě mají, abych tu práci po nich převzala, jakmile dokončím studia.