Just a feeling

20. kapitola

Do Vánoc jsem opravdu odvahu nesebrala a nešla se usmířit. Proto jsem byla sama a Štědrý den strávila v obýváku u televize. Během toho jsem zpytovala svědomí.

S Taehyungem jsme si pouze vyměnili několik sms s přáním všeho nejlepšího, ale kolem sedmi, kdy určitě začali večeřet, to utichlo.

Chtěla jsem jít spát a prostě zaspat tu samotu, no bylo to beznadějné.

Kolem půlnoci jsem se zahleděla na dům vedle a zjistila, že se u JungKooka ještě svítí. Takže nespal. Nevím, jestli je dobré to vytahovat zrovna dneska, ale přišlo mi, že jestli se neseberu a nepůjdu za ním, tak to neudělám snad nikdy.

Měla jsem sice už pyžamo, ale trochu jsem to zachránila huňatým županem, do kterého jsem se zabalila. Vzala jsem taky tašku, ve které byly dárky. Nakupovala jsem je už v průběhu roku, protože si je dáváme vždycky. Nevím sice, jestli on se mnou letos počítá, no co já s nimi.

Na nohy jsem navlekla chlupaté válenky, zamkla vilu a šla o dům dál.

Klíče jsem sice měla, ale odemkla jsem si jen branku, abych se dostala ke dveřím. Tam jsem zazvonila.

Nemyslím si, že by bylo slušné, kdybych tam jen tak vešla. Jasně, dřív jsem to dělala, ale dneska byl speciální večer, bylo pozdě a ještě k tomu mezi námi bylo tohle divné... něco.

„Kdo je to?" ozvalo se za dveřmi.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Mám poslední šanci couvnout a utéct.

„To jsem já..." zavolala jsem slabě. „Emily." Dodala jsem, kdyby mě náhodou nepoznal po hlasu.

Na útěk už bylo pozdě.

Uslyšela jsem odemykání a hned na to se dveře otevřely. Uviděla jsem jeho, už taky ve svém pyžamu, které se skládalo z dlouhých kalhot a tričkem s krátkými rukávy. Taky měl ty srandovní bačkory, které jsem mu ze srandy koupila minulý rok.

„Ahoj." Pozdravila jsem ho, když nic neříkal a trošku se roztřásla. Venku byla vážně zima a ten župan ji od mého těla nedokázal držet moc dlouho.

„Ahoj." Zopakoval tiše. Ustoupil pak na stranu a dal mi najevo, že můžu dovnitř. Hned jsem kolem něj proklouzla a zouvala si boty. Nehorázná kosa.

„Ruším tě?" Zeptala jsem se a nejistě přešlápla.

„Ne, ale máma s Erikem už spí." Odpověděl, stojíc naproti mně.

„Aha..." tohle bylo divné. Nevím, co jsem si představovala. Mohlo mi dojít, že to nebude hned, jako dřív, ale nepředstavovala jsem si, že bude až tak zvláštní s ním mluvit. Nevěděla jsem ani, co bych měla říct.

„Běž si sednout do obýváku, udělám ti čaj." On se rozešel do kuchyně a já zůstávala na svém místě. Položila jsem tašku s dárky na zem, a pak se potichu přikradla za ním.

Napustil vodu do varné konvice a zručně našel správnou skříňku, kde byly hrníčky. Vyndal můj oblíbený červený s bílými puntíky. Těžko říct, jestli věděl, kde přesně je, a nebo to byla náhoda. Našel sáček s čajem a už čekal jen na vodu, která se vařila.

Vypadal si tak jistý sám se sebou. Hrozně jsem ho obdivovala za to, že to takhle zvládl překonat. I když to nebylo snadné a pořád jsou tu věci, které se svým problémem dělat nemůže, trávil svůj čas hodnotně a naplno.

To, jak se cítím pyšná, mě taky donutilo se pousmát. Vždyť... on mě ani vůbec nepotřebuje. Nevím, jestli mám být z toho zjištění nadšená nebo se cítit smutně.