Just a feeling

8. kapitola

„Děje se něco, že jsi tak vystrojená?" zeptala jsem se tety, mezitím, co ona poletovala kolem. Měla na sobě moc pěkné šaty a byla jak namalovaná, tak slavnostně učesaná.

JungKook seděl na gauči a poslouchal zápas ve fotbalu mezi Liverpoolem a Oxfordem – fakt nic, o co bych stála. Proto jsem se zaměřila na jeho mámu, která se očividně někam chystala.

„Emily, mám na tebe velkou prosbu." Připínala si náušnice a koukala na mě skrz zrcadlo. Nechápavě jsem pozdvihla obočí a čekala, co z ní vyleze.

„Dneska jdu na večeři s jedním kolegou, ale je to víc přátelská schůzka než pracovní, a..." nestihla ani doříct, protože jí někdo skočil do řeči.

„Mami, ty s někým randíš?!" vykřikl JungKook. Jeho máma celá zčervenala a mně to přišlo hrozně srandovní. Dáma v jejích letech a stydí se mluvit o takových věcech.

„Chtěla bych vám ho dnes představit." Dořekla.

Teda páni, to už musí být hodně vážné. Budu upřímná, když řeknu, že jsem si myslela, že ani tenhle život nevede. Přišlo mi, že je pořád v práci nebo je s Kookiem doma.

„Proto jsem chtěla požádat Emily, jestli by dohlídla na to, aby tu bylo uklizeno, až se tady večer vrátíme." Vyhledala mě pohledem a já přikývla.

„To nebude problém, uklidím a kolem půl deváté půjdu k sobě." Usmála jsem se.

„Nemusíš jít pryč, myslela jsem, že se s Erikem taky seznámíš." Zamrkala zmateně.

„Tak on už je to Erik?" JungKook protáhl, ale my obě to ignorovaly. Bože ten má poznámky.

„Já nevím, není to blbé? Chci říct... nejsem z rodiny nebo tak, abych tu byla." Odvětila jsem nejistě.

„Ale zlato." Vzala mě kolem ramen a zadívala se na mě.

„Už tu k nám dávno patříš." Pohladila mě po vlasech.

To znělo vážně moc pěkně, až mě to zahřálo u srdce. Škoda jen, že mě někdy takhle neobejme moje máma. Ta je věčně věků pryč a stejně tak táta. A přestože jsou třeba doma, člověk o nich ani neví, protože pracovna je jejich nejmilejší místo.

„Jen ať tu není velký nepořádek." Pustila mě, a pak šla do verandy, obout si boty.

Vyprovodila jsem ji, a pak se vrátila za JungKookem do obýváku.

„Vědělas to?" nakousnul. Bylo mi hned jasné, že to nenechá jen tak a bude se vyptávat.

„Ne, neměla jsem ani páru." Uchichtla jsem se.

„Nečekal jsem, že po tom, co táta odešel, si ještě někoho najde." Poškrábal se ve vlasech, a pak se svalil do lehu. Hlavu mi položil do klína a pěkně se uvelebil.

„Tvoje máma je hrozně krásná, spíš jsem nechápala, že je už tak dlouho sama." Oddělala jsem mu černou ofinu z čela a zaklonila svou hlavu, opírajíc se o gauč.

„Co když bude hroznej?" řekl po chvíli ticha.

„Bude v pohodě." Oponovala jsem.

„Jak to můžeš vědět?" slyšela jsem v jeho hlase škleb.

„Myslím, že tvoje mamka má dobrý vkus. Určitě by sem nepřivedla někoho, kdo by byl příšerný. Buď v klidu." Uklidnila jsem sebe a trochu i jeho. Jaký ten člověk bude, nemůže říct s jistotou ani jeden z nás. A to, že jsem tu teď pečená vařená, mi taky moc nepomáhá – jestli to mezi ním a jeho mámou postoupí k něčemu víc, myslím, že mě to taky ovlivní.