Winter Sound

Prolog

„Hitler s obsazením Československa počítal už v roce 1937 ve svém Fall Grun. Díky idiotské politice západních států se mu to povedlo. Vycházeli mu vstříc i v těch nejnemožnějších požadavcích. Autonomie sudet - žádný problém. Chcete dát jižní Slovensko Maďarku a nezapomněli jsme ještě na Zakarpatskou Rus a naše kamarádské Polsko? Každý potřebuje svůj díl, ne? Všechno jim to navrhneme a pohovoříme nad šálkem dobrého čaje a přikusovat můžeme třeba dobře propečenou bagetu. Dozajista jim to vadit nebude, ne? Ale ne, mobilizace. Ha, Mnichov. Sbohem jednooký generále Syrový. Sbohem nejdemokratičtější státe Evropy. Těm idiotům prostě nedošlo, že je to k ničemu. Zradili nás, všichni nás zradili. Naši spojenci. My jim věřili. Já tohle nemám zapotřebí, nemám. Nemusím se rozčilovat nad duševně zasekanými pochody „velikánů" své doby. Strach jim zastínil úsudek. A já se teď kvůli nim musím učit spoustu letopočtů navíc. Všichni jsme si mohli ušetřit spoustu času a námahy. Ne, já vůbec nemusím spát. Můžu se vyspat zítra, zatímco budu psát písemku, bez které neudělám zápočet. Ne, jsem unavená. Moc unavená." Mé velmi citově podbarvené přeříkávání skript plných událostí z 30. let minulého století přerušilo slabounké zapípání. Notebook se rozsvítil a uvítal mě čile vypadající oválný obličej s malýma hnědýma očima, nakrátko ostříhanými vlasy barvy slámy.

„A vy jste nás taky zradili!" řekla jsem místo pozdravu. „Chápu, že tu máme tepleji, ale okupovat jste nás nemuseli."

„Что?" (Co?) ozval se chraplavý hlas, podbarvený extrémně nekvalitní kvalitou mých reproduktorů. Podrbala se ve vlasech a unaveně vzdychla.

„извини меня, Дмитрии" (Promiň, Dimitry) ... „У нас завтра контрольная работа по Истории и я ..." (Zítra píšeme písemku z Historie a já...)

„Nemusíš se tak přemáhat, vím, jak ti to nejde." Pronesl, plynou angličtinou a velmi hlasitě se zasmál. V reproduktorech nepříjemně zapraskalo. V očích mě štípalo. Nebo spíš hořelo.

„Ráda tě zase slyším, dlouho ses nehlásil." Otevřela jsem pusu a nevybíravě si zívla. V čelisti mi zapraskalo. S Dimitrym jsem se potkala při výměnném pobytu v Rusku na střední škole. Kam jsem byla poslána, i když moje nejkladnější city chované ruským směrem patřili cukroví. Za dva měsíce plné přeřeknutí a nadávání v češtině jsem se naučila nadávat i rusky. A možná se lehce domluvit i s normálními lidmi. Dimitry je starší bratr dívky, u které jsem přespávala. Každou neděli chodil pro obědy k rodičům a rád se vrtal v historii. Celkem jsme si padly do noty.

„Slyšela jsi to?" Oči mu štěstím jiskřily.

Samo sebou jsem věděla, o čem mluví. Tohle by si nikdo neměl nechat uniknout. „Zítra, že?" lišácky jsem se usmála a pohodila neučesanými hnědými vlasy dozadu.

„Jo. Představ si to, všechny ty fakta."

„Být tebou krotím svoje nadšení, vždyť je znáš. Ty pravý poklady si nechají pod zámkem. Dělají to samý jako Vatikán."

„Nepodceňuj mé schopnosti. Svůj titul jsem nedostal jen tak, pro ni za nic. Já se v archivech vyznám."

„Já tě nepodceňuju..." další zívnutí „... jenom nevěřím v tyhle události. A po čem přesně se chceš podívat jako první? Stalin, Lenin, Trockij, ČEKA?"

„Já půjdu ještě hloub, jen se směj. Já svou domněnku potvrdím. Uvidíš!" Odhodlání z něj přímo sršelo, zatímco ze mě vyprchávali poslední zbytky energie.

„Nehoň se za duchy, Dimitry. Nestojí to za to." Stihla jsem zašeptat, ještě než obrazovka znovu zčernala.

Slovo autora:

Doufám, že se vám prolog líbil. Už dřív jsem zkoušela psát povídky, ale nikdy ne FanFiction. Proto doufám, žeu dalších částí nezklamu a neznemožním se. :o) A děkuju za přečtení.