Winter Sound

15. Pět kroků

Každý pohyb mi působil bolest. Každé jednotlivé bodnutí, každý dotyk umělce.  Ale já dál ležela nehybně. Zrak upřený na protější stěnu, na skici lebek propletených růžemi. Vpich za vpichem jsem byla vtažena hlouběji a hlouběji do vlastního podvědomí. Tam, kde bolest a protesty kůže proti dalšímu poškození neměli váhu větší než komáří štípnutí. Tam, hluboko uvnitř, jsem se topila v nebeské modré a s každým jednotlivým zalapáním po dechu jsem věděla, že bych udělala cokoliv, abych se v ní mohla topit napořád.

***

Studio jsem opustila bez poloviny peněz, které jsem s sebou měla. Moje nová ozdoba na doživotí, přelepená fólií bolela, jako bych pořád ležela na tetovacím stole. Nevím, co vytvořil. Neměla jsem vůli podívat se. Jenom pocit, že mám záda posetá výjevy z posledních dní mi bral dech z plic a stahoval žaludek zároveň.

Slunce zapadlo už před nějakou dobou. Automaticky jsem se vracela k hostelu. Až dva bloky od postele jsem se zastavila pod lampou. Můžu se tam vůbec vrátit? Je to tam bezpečné? Ale co jiného mám dělat? Nechala jsem tam všechny věci a už je pozdě. Mohla bych jít do parku a vyspat se na lavičce. Možná mě nikdo neokrade. Jo, to by šlo. Proč ne. Studený závan větru mě, ale donutil zavrhnout lavičkovou alternativu. Najednou se vidina postele ve smrtelně nebezpečném prostředí nezdála tak smrtící.

Po své cestě k přístřeší jsem nikoho nepotkala, akorát onoho podivného recepčního. Zvrhle se na mě usmál a dál se věnoval čemukoliv, čemu se věnoval předtím. Schody jsem brala po dvou, jen abych mohla zabouchnout dveře a bolestně se schoulit do klubíčka. Podvědomě jsem se usídlila na Jamesově straně postele, cítila jsem se bezpečněji, klidněji. Zoufaleji. Usnula jsem na břiše s hlavou zavrtanou v polštáři. Voní jako on.

***

Hned jak jsem příštího rána otevřela oči, věděla jsem, že je něco špatně. Vzduch byl těžký, protkány silnými nitěmi zvláštního jiskření. Dostávalo se mi pod kůži, naskakovala mi husí kůže. Někde uvnitř jsem cítila příchod něčeho zlého. Jakoby se to vznášelo nad městem.

Vstala jsem z postele a převlékla se do čistého oblečení v podobě světlých potrhaných riflových kalhot a světle modré košile s krátkým rukávem. Žaludek mi zlověstně připomínal, že jsem včera nic nejedla a naplňoval má ústa nechutnými slinami, které mohli znamenat jenom jedno. Pokud se nenajím, bude tenhle pokoj ještě odpornější. Rychle jsem vytáhla tyčinku z igelitové tašky, poslední věc, která zbyla z nákupu s Jamesem a pomalu se do ní pustila. Čokoládové tyčince se nakonec podařilo udobřit si mé prázdné útroby. Jak jsem se koukala na zmuchlaný obal v pravé ruce vzpomněla jsem si na podobné tyčinky, které se prodávaly v obchodě v mé rodné vesnici. Kupovala jsem si je v staré cukrárně. Jak že se jmenovaly? Sandwich, to je ono. Vzpomínka na dětskou sladkost mi pozvedla koutky vzhůru. Tohle chutná naprosto stejně, a přesto se to jmenujme jinak. Uvědomění mě porazilo jako nákladní vůz. Ten chlapík ze sklepa! On bude mít nějaké odpovědi. Poradí mi, a když nebude chtít... Nějak ho přesvědčím. Musím. Nemůžu tu jenom tak sedět a čekat až se James vrátí. Protože se nemusí vrátit nikdy.