Winter Sound

8. Horizont

Zdál se mi zvláštní sen. Viděla jsem cestu nekonečně se táhnoucí dál a dál, cestu ztrácející se v horizontu. Slunce pomalu klesalo a ukončovalo svou každodenní dráhu po obloze, jak se ta cesta dál nekonečně táhla pořád dál jako tělo ohromného hada. Bylo to auto, co mi dovolovalo pozorovat ubíhající cestu? Ano, bylo to auto, slyším motor.  Kdo ho řídí? Neviditelná překážka mi, ale nedovoluje odtrhnout oči od bezvýchodného obrazu bez limitu. Představím si muže, vysokého muže s tmavými vlasy, jak pozoruje cestu neskutečně modrýma očima. Kde se ten obraz vzal? Cesta běží stále dál. Nikdo jiný po ní neprojel. Jenom prázdnota. Možná to sen nebyl, cítila jsem jak mě přemáhá ospalost. Už přece spím. Tak proč se mi chce spát? Obloha potemněla. Možná uvidím padat hvězdu. 

Obraz žhnoucích kusů kovu a součástek padajících na zem vyhnal jakékoliv jiné představy. A ten jekot, výbuch, sirény. Tíha celé situace mi bránila v dýchání. Hrudník se mi začal bolestně svírat. Nemohla jsem se nadechnout. 

"Zastav!" ochraptělý hlas prořízl monotónní burácení motoru. Realita mi drtila hrudník, prostor auta se najednou začal rapidně zmenšovat.  Zabručení, jen nesouhlasné zabručení, jako odezva na mé naléhání. 

"Zastav, to je rozkaz!" Hlas mi vyskočil o oktávu víš, spíš jsem vyjekla. Dusila jsem se. Žádná odpověď. Bezmyšlenkovitě jsem začala hledat páčku na otevření dveří, neschopná ji pořádně zachytit. Hrudník mi  zběsile klesal a následně se zvedal. Panikařila jsem. 

Podařilo se, otevřela jsem dveře a naklonila se ven. Podvědomě jsem zaznamenala spršku ruských nadávek a poznatelné zpomalování auta. Potřebovala jsem pryč, ven z auta. Za každou cenu, a tak jsem vyskočila. Nechávajíc tak ruské nadávky a dusný vzduch za sebou.

Prudký naráz a štěrk z krajnice u cesty mi vyrazil dech, teď už jsem nemohla dýchat z viditelných důvodů. Všechno mě bolelo, ale teď jsem si uvědomila stupiditu svého jednání. Pokusila jsem se přebalit na bok a vstát, ostrá bolest přebila tu tupou, jen aby se zase po pár přerývaných vzdecích vrátila k té jedné co se jenom táhne. Skřípění brzd jsem vnímala jenom okrajově. Opřela jsem se o lokty, a počkala až se nával ostré bolesti přežene. Pár silných rukou mě vytáhl na nohy. Pevný stisk kolem paží mi nedovoloval ucuknout.

Držel mě. Prvně a zlostně. Mé protesty zůstaly bez povšimnutí.
"Co si myslíš, že děláš!?" křičel s tónem, který nedovoloval žádnou rebelii. Modré oči zčernaly a ty mé se naplnily slzami.
"Nešahej na mě."

"Mohla jsi umřít!"

"Dimotrij Ivanov Pavlov. Ten už mrtvý je. A proč? Zabil jsi ho, věděl, že si přijdeš i pro mě a tak mi poslal ten posranej email. Jak dlouho musel trpět? Přišla smrt rychle jako pro Matta? Nebo je musel škvařit v bolesti jako to co z Matta zbylo?" hlas se mi třásl pod vzlyky, stisk na pažích povolil a najednou zmizel. "Kdybych omylem neodříkala těch 10 nahodilejch slov. Já... Já ležela bych na špinavý podlaze, kterou jsem neumejvala celý týdny. Ležela bych tam a ....a nejspíš by mě našel až domovník. Vypadalo by to jako sebevražda? Řekni mi to! Mluv!" vší silou jsem ho pěstmi bušila do hrudi. Nehnul se ani o píď, nedokázala jsem mu pohlédnout do tváře. Hrdlo stažené vzlyky, tváře smažené slzami. Beznaděj a zoufalství pohánělo každý další úder mých slabých pěstí.
"Nebo by ses pořádně vyřádil. Dělal všechno pro co tě cvičili?  Nechal by jsi mě pomalu vykrvácet, koukal by ses já mi život pomalu uniká? Nebo by jsi mi zlomil vaz? Ne, tehdy jsi měl nůž, už se mi to vrací! Krk nebo zápěstí? Nebo radši měkké tkáně?" vyčítavý tón by bodal i mě, ale přes brnění z agónie se nedostalo nic.

Znovu jsem ucítila silné dlaně, tentokrát ale na zádech. Přitiskl mě k sobě a nedovolil mi hnout se z místa.
"все в порядке."(Všechno je v pořádku.) Mluvil tiše, klidně. Už jsem své slzy nekrotila, všechno vyšlo ven.  "Všechno je to moje vina." Poslední slova a pak už jenom ustavičné hýkání. Víc jsem zvládnout nedokázala. Po opuštěné silnici projelo modré auto. 

***

Na chvíli jsem se cítila jako ve své posteli. Příjemné teplo pod pokrývkou a nepříjemné sluneční paprsky ve tváři. Něco, ale bylo jinak. Tvrdý objekt mě tlačil do pravého boku a nedovoloval mi vrátit se do sladkého snění. Posadila jsem se a nechala tak černou koženou bundu sklouznout na místo vedle sebe. Oči mě štípaly a hlava bolela. Nic z toho, ale drásalo mou mysl jako pocit viny. Vystoupila jsem z auta nechávajíc tak nepohodlné místečko za sebou. Slunce bylo vysoko na obloze. Stáli jsme na krajnici za keři vedle cesty. Nevím jestli jsem z jedoucího auta vyskočila tady nebo někde jinde. Ze včerejší noci si pamatuju jenom jedno. Ta slova co jsem řekla. 

James seděl na střeše auta, ruce složené na kolenou. Všiml si mě a natočil mm směrem hlavu. Kovová ruka se leskla v poledním slunci, pro jednou se ji nesnažil chovat. Nadechla jsem se k větě, ale přerušil mě. 

"Neomlouvej se." Naposledy se koukl na cestu před námi a ladně seskočil na zem, rovnou přede mně. "Neřekla jsi nic, co by nebyla pravda." obešel mě a chystal se nasednou na místo řidiče. Ty modré oči byli jako bez života.

"Čí je Antarktida?" Ne, takhle to není správně!

"Cože?" nechápal.

"Ničí a všech." mlčel.

"Neměla jsem právo říct cokoliv z toho co jsem řekla, i kdyby to byla pravda. Omlouvám se, Jamesi. Na tohle jsem vážně neměla právo." Jenom sklopil oči a konečně si nasedl. Následovala jsem jeho příkladu a sedla si na místo spolujezdce. Tohle musíme přežít společně. 

Poznámky autora:

Tak... omlouvám se za tak dlouhou prodlevu, ale brigáda mi nedopřává moc volného času. :o) A teď z jiného soudku, co si myslíte o nynějším vývoji?  A jak se Vám líbí? Jste spokojení? Nějaké připomínky? Jakýkoliv komentář pomůže se zlepšit... :) 

PS.: Děkuji za čtení a doufám, že se vám kapitola líbila...