Winter Sound

11. Cesta bez zastávek

V obětí slastného snění se čas měří jinak. Můžete v něm prožít celé věky a nezestárnout ani o jediný den, můžete v něm dosáhnou svých nejtajnějších přání a můžete se nechat unášet falešným pocitem bezpečí a komfortu.

Já se jím nechala unášet, jako ostatně vždy. Dnes to, ale bylo silnější než kdy jindy. Protože mě v bezpečném prostoru snění nedržela lenost se probudit, ale podmanivé teplo jiného lidského těla. Můj mozek se nestaral o původ toho těla vedle mě, snažil se jenom držet se a nepustit. Lpěl na tomto momentě a pocitech, které ve mě vyvolal. Podvědomě si vštěpoval každý detail, na který by byla realita moc drsná a krutá. Který by nemilosrdně odvrhla.

Teď, ale realita nebyla nikde k vidění, a tak jsem si mohla nalhávat, že ta jedinečná vůně člověka vedle mě je pouhou představou. Byly to roky a přesto jsem se jí nemohla nabažit.

Čas plynul jinak.

***
Farmu Marthy a Ricka jsme opustili kolem desáté hodiny. Martha se snažila přesvědčit nás, abychom zůstali i na oběd, ale James odmítal zůstat na jednom místě moc dlouho. Možná v něm viděla Roda, stejně tak jako Rick. Na oběd jsme nezůstali, ale i tak nám Martha vnutila dva pytlíky sušeného masa a lahev s vodou. Když jsme se loučili připadalo mi, že James někde by nejradši vůbec neodcházel, nedivila jsem se mu.

Z pozemků Rickovy farmy jsme vyjeli asi za půl hodiny. Lány a lány kukuřice se, ale táhly dál, jak jsme se snažili vymotat z prašných cest a dostat se na tu asfaltovou. Řídila jsem a byla vděčná, že není takové dusno jako včera. Ještě že včera přišla ta bouřka. Včera. Včera! Zkontrolovala jsem pohledem Jamese, odmotávajícího si vrstvy obrazů z kovové ruky. Ten pohyb byl tak plynulý, s každou vrstvou se odhalovalo víc a víc kovových plátů. Zatnul ruku v pěst a zase ji uvolnil, pláty do sebe s autentickým cinknutím zapadly. Soustřeď se na cestu. Jen na cestu!

Včera se vlastně nic nestalo, jenom jsme si vzájemně pomohli. Oba jsme potřebovali obejmout. A to je všechno. Všechno! Zkontrolovala jsem všechna zrcátka, jen abych přišla na jiné myšlenky. Bez úspěchu.

To nad čím přemýšlím je normální. Naprosto normální. To všechen ten stres a vyhraněnost situace. Hormony, za všechno můžou hormony. Ty můžou za to, že bych ho chtěla používat jako ultimátní polštář. Protože tak hezky voní a hřeje. Ne, ne a ne! Hormony!

"Jsi v pořádku?" hluboký hlas z úst mého spolujezdce mě vrátil zpátky na zem. Na moje infantilní myšlenkové pochody nebyl čas ani prostor.

"Jo, to jenom hormony." nechápal a já nelhala. Ruku už měl volnou, zmuchlané obvazy hozené na zadní sedadla. Už zase sledoval cestu před námi. Sledovala jsem jeho ostře řezanou čelist a linii nosu. Cesta!

"A ty ji v pořádku?" zeptala jsem se a vzpomínky mi zase utekly k událostem včerejší noci. Měl záblesky, ty fotky Roda a všechno na farmě v něm muselo vyvolat zpětnou reakci. Včera se třásl a brečel, a dnes? Jakoby se nic z toho nestalo, byl stejně nečitelný jako předtím. Nechtěla jsem aby se třásl uvnitř.