Winter Sound

22. Ty malé maličkosti

Kdyby mu někdo před půl rokem řekl, že tohle dobou bude moct sedět před televizní obrazovkou nebo v klidu číst knihu zády opřený o šedou zeď, nevěřil by mu. Šance na tuto konverzaci se mu nedostala hned z několik důvodů. Ale nejzásadnější z nich byl evidentně fakt, že se s ním nikdo nebavil. Nepromluvili na něj, a když už ano jednalo se jenom o požadavky a podmínky pro další misi.

Kouzlo plynulého a přirozeného dialogu ho očarovalo. Z počátku vypadalo jako kletba a stejně tak ho poutala a omezovala. S postupem času se z kletby stalo požehnání a dokonce i milá a kratičká promluva s prodavačkou, stařičkou paní ve vyšívaném šátku, se stala něčím co si vychutnával plnými doušky. Bylo to lidské. Pro Buckyho bylo drobné dobrý den a děkuji tím nejsilnějším důkazem o jeho vlastní lidskosti.

***

On mluvil, doopravdy konverzoval. Se starým pánem na autobusové zastávce o počasí nebo fotbalovém zápase, který neviděl. S mladou dívkou prodávající noviny o všelijakých maličkostech, jako byla muzika nebo nové módní trendy. Pravdou je, že onu dívku víc poslouchal, než aby se sám zapojoval do rozhovoru. Ale i tohle "něco" střežil jako národní poklad. Protože k němu někdo mluvil jako k sobě rovnému. Snažil se si vzpomenout jestli tohle už zažil. Ten pohled, který nesoucí a nezkoumá, nerozkazuje. Na setinu vteřiny věřil, že vidí pár zelených očí plných soucitu a něhy, namísto těch hnědých patřící mladičké prodavačce. Ale představu musel zahnat. Rozbolela ho hlava, tak jako pokaždé co se snažil si vzpomenout.

Ale když si na něco naprosto vzpomněl, nikdy to nepustil. Zapsal vše do deníku. Z počátku jeho zápisky nedávaly smysl, některé kratičké jiné dlouhé, ale plné obrazů, kterým nerozuměl. Jak dny a týdny utíkaly neznámé tváře dostávaly jména, jména příběhy a najednou bylo zápisníků víc než by čekal. Pořád cítil ty trhliny a potrhané obrazy, ale ve své podstatě byl spokojený. Možná i uvolněný.

Ale moc uvolněný být nemohl. Reflexy a pudy vydržované posledních 70 let se popřít nedaly. Všímal si nesrovnalostí, podezřelého chování, vtíravých pohledů. Podvědomě zaznamenával každý detail, každičkou maličkost a skládal je na sebe. Jednu na druhou a druhou na třetí. Ale po chvíli se z nevinných maličkostí stáli obrovské kopy a tak své zápisníky schoval. Dal je pod parkety bytu, který si pronajal a začal se víc ohlížet. Instinkt mu napovídal jenom jedno. Všechno co Avengers podniknou, ovlivní i tebe. Alespoň dokud Steave nepřestane hledat.

*** ___***

Půl roku. Půl roku v pracovním poměru zahrnující bezcílné bloudění po obrovském technickém muzeu a občasné napomenutí stylem "Na exponáty je zakázáno šahat " a ještě klasičtějšího "Nevhoďte za červenou čáru.", když jsem byla donucena vzít si denní směnu. Lhala bych, kdybych řekla, že mě tahle práce nebaví, ale možná bych lhala ještě víc, kdybych tvrdila, že se do ní těším. A od kdy musí noční hlídač hlídat i ve dne?

Svůj útulný pokojík sdílený s dalšími dvěma ženami jsem byla nucena opustit už před časem. Naštěstí se ukázalo, že práce pro institut o obrovské velikosti a věhlase nabízí více benefitů než oběd v kantýně za polovinu ceny. V menší budově pár desítek metrů od hlavní budovy společně s komplexem skladišť stála ještě jedna přehlédnutelná budova z rudých cihel. Díky těm cihlám jsem si připadala jako v Anglii a to bylo to nejevropštější co jsem zaznamenala, což mi pomáhalo cítit se o to víc jako doma a tak se byt 1+kk stal centrem mé existence a samotného bytí.

Já se ven moc často nedostala. Mohla bych říct, že za to může moje práce a její příšerná pracovní doba, ale to bych lhala. Sužovala mě úzkost, kdykoliv jsem byla obklopena lidmi. A tak jsem dobrovolně izolovala ve své malé místnůstce. Já vždycky radši trávila čas zavřená v potemnělé mistnosti, schoulená pod dekou s knihou v ruce, ale lidská společnost mi problémy nedělala. To přišlo až teď. Možná za to mohl ten hlas a pochyby vyvolané jím. Blázni by se měli držet stranou. Je to tak pro všechny nejlepší.