Winter Sound

14. Jehla

Seděla jsem na chladné zemi, oči opuchlé od přílivu těžkých slz. Skleněnou lahvičku s bílým práškem jsem drtila v pravé dlani a v hlavě si procházela své možnosti.

James si musel něčeho všimnout a potřeboval odlákat pozornost. Ano, tak to bylo. Neutekl. Nenechal mě tu jim na pospas.

Velká část mě, ale chtěla aby jenom utekl. Aby sobecky zabouchl dveře a utekl někam kde se k němu nedostanou, protože já v téhle hře nebyla ničím jiným než nepříjemnou překážkou. Tou, která se, ale lehce zapomene a zašlape do ze mě. A stejně tak jsem si i připadala. Jako nikdo.

***

Pokoj jsem opustila jenom s lahvičkou v ruce, doklady a peníze v zadní kapse kalhot, klíček od pokoje v kapse druhé. Měla jsem i sebe všechny doklady, ty staré i nové, nevědíc, které vlastně platí. Svůj cíl jsem znala a ani se nijak nesnažila skrýt svou totožnost. Cítila jsem se prázdná, jako starý dům bez nových vlastníků. Vzdala jsem se naděje na život, teď bylo důležitější něco jiného. Předat fakta dál. Dovolit dalším poznat pravdu. Udělám to samé co Dimitri.

Slunce pálilo, chodníky ulic byli rozžhavené. Šla jsem a blížila se ke svému cíli. Na přechodu pro chodce jsem zastavila a počkala až mi světla dovolí přejít na druhou stranu. Vzhlédla jsem a nechala svůj zrak spočinout na obrovském mrakodrapu, tyčícího se nad ostatními budovami. Její vlastník mi mohl pomoct, a už jednou se mu to povedlo. Naskočila zelená, vykročila jsem vstříc poslednímu chytrému nápadů, který jsme měla.

Velké dokonale vyleštěné dveře se samy otevřely a dovolily mi vejít do luxusní místnosti z šedého kamene a kovových komponentů. Všechno zářilo novotou. Odhodlaně jsem přistoupila k pultu, za nímž seděla velmi pohledná mladá žena s hustými blond vlasy a kupou makeupu.

"Já... Já potřebuju mluvit s panem Starkem." vykoktala jsem a narovnala shrbená záda. Sekretářka zvedla hlavu od monitoru počítače podezřívavě si mě měřila.

"Máte domluvenou schůzku?" zeptala se jenom z povinnosti a s hraným úsměvem. Její oči, ale s jistým odporem cestovaly přes rozcuchané vlasy, oči opuchlé od pláče, odřeniny po mém kaskadérském kousku k pomačkanému tílku a vlastně celé mé osobě, která neměla to štěstí a možnost vysprchovat se po dlouhém dni.

"Nemám, ale..."

"Pan Stark nepřijímá neohlášené hosty." sekretářka mě bez servítek přerušila než jsem stačila cokoliv říct. Já se, ale tak lehce odbýt nenechala.

"Prosím, tohle je velmi důležité. Jenom mu musím něco předat, je to otázka života a smrti!" úpěnlivě jsem naléhala, její ignorantský výraz mě nutil ztrácet příčetnost rychleji než bylo původně v plánu. Všimla jsem si jak pomalu sune ruku k tlačítku zabudovanému ve stole.

"Prosím." zkusila jsem to ještě jednou, ale jediné čeho jsem docílila, že tlačítko zmáčkla s větší razancí. Vyčítavě jsem se na ni podívala, zatímco zpoza rohu vyšli dva vysocí ramenatí muži v oblecích a sluchátky v uších. Rychle jsem pochopila, že tudy cesta nevede.

Pokud mě chytí, zjistí kdo jsem. Policii věřit nemůžu, oni jsou všude. Musím, musím něco vymyslet. Musím, pro Jamese, pro Dimitriho, pro Matta, pro sebe.