Winter Sound

13. Pokoj 315

"Můžu mít otázku?" zeptala jsem se cestou k autu. Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí a přitom nevěděla kde začít. Chtěla jsem vědět co se kolem mě děje, kdo byl ten muž ze sklepa. Co znamená ten titul, kterým mě jmenoval. Jestli to nebyl jenom vtip. A jestli jsem svou duši neprodala ďáblu. James, ale mlčel a sledoval cestu před námi. Moji ruku drtil ve své. Jakoby i on měl otázky, na které potřebuje odpovědi. Jakoby i on nerozuměl.

***

Ulicemi se táhla zvláštní atmosféra, nevím jestli na mě působilo kouzlo NewYorku, ale začala jsem pociťovat známky ospalosti. Z auta u staré továrny v době naší nepřítomnosti zmizelo rádio a já začala být vděčná za staré kufry s otřískanými rohy. Ty by totiž nechtěl nikdo.

Se zavazadly v rukou a těžkými víčky jsme se sunuly uličkami s minimálním osvětlením a těm osvětleným se vyhýbaly.

"Tady přespíme." vytrhl mě z mrákot hlas u mého pravého ucha. Překvapeně jsem vyhlédla a zaznamenala neonový růžový nápis "Hostel."

Vešli jsme dovnitř skleněnými točitými dveřmi s prasklinami rozbíhajícími se přes celé skleněné tabule. Hned za dveřmi na nás čekala recepce s plešatým mužem se zlatým řetězem kolem krku a v rozepnuté havajskou košili. Kdy v tomhle městě potkáme někoho normálního?

"Přání, paninko?" vyšlo z úst neidentifikovatelného stvoření v těle muže kolem čtyřicítky. Jeho hlasová tónina mi nedovolila pochybovat o mimozemském původu recepčního. Během dvou slov, totiž dokázal projít všemi výškami a vypadal víc jako mutující puberťák, a ne kreatura ze zaplivaného hostelu.

Cítila jsem plíseň a zatuchlinu. Zvedal se mi žaludek už jen při pomyšlení na dotyk čehokoliv v místnosti. Tíha situace a zoufalý stav mě, ale donutil nechat opustit má ústa odpověď, na rozdíl od zbytků sušeného masa a čehokoliv co zůstalo. "Máte volný pokoj?"

"Co by sme neměli. Máme. Vždycky." zazpíval a odněkud vytáhl klíček s dřevěnou destičkou. Popošla jsem k pultu, natahujíc volnou ruku. Klíčky mi, ale nedal. S rukou ucukl a provokativně s nimi zacinkal.

"Dvacet babek za noc, platí se předem."  Než jsem stihla vytáhnout peněženku z kapsy, před oslizlým recepčním přistály tři 100$ bankovky.

"Pokoj, hned!" zavrčel James tyčící se teď nad recepčním, kterému viditelně spadl hřebínek. Jo, naval klíčky.

"Tady, pokoj 315. Příjemný pobyt. A mám ho napsat na jméno?" řekl mužík o poznání tiším tónem, zatímco podával kličky do Jamesovy ruky.

Jméno, chtěl jméno. A já věděla, že musím lhát a přitom mluvit pravdu. "Luxana Weger." zaznělo odpornou místnosti možná až moc lehce.

***

Probudilo mě světlo procházející dírou v látkovém závěsu. Párkrát jsem Uhla s obličejem, ale vtíravým paprskům se nedalo uniknout. Vzdychla jsem, otevřela oči a zalapala po duchu.

Koukala jsem se přímo do spící tváře. Tváře bez tíhy starostí a viny. Tmavé vlasy spadané do tváře, jen aby nechali vyniknout ostře řezané bradě. Hrudník se mu klidně zvedal a zase klesal. Kovová ruka poklidně schovaná pod polštářem. Ta lidská, položená přes bok.

Nechtěla jsem se pohnout, nechtěla jsem snad ani dýchat. Jen, abych ho nevyrušila. Tak takhle vypadá anděl. Ne, tak to ne. Hormony. Stres. Dokonale porcelánovej obličej. Vůně kůže a živočišna. Hormony, za všechno můžou hormony.