Winter Sound

19. Dlouhé noci

Když se má noha mohla po dvou letech ztracených v hlubinách pozemního vězení zabořit do měkké hlíny křehké trávy, málem jsem vykřikla štěstím. Nechali mě jít, byla jsem volná. Metaforicky řečeno. Vypustili mě do světa bez jakékoliv rezervy a bez možnosti opuštění země. Hrob zasypány tunami horniny jsem vyměnila za zlatou klec s nápisem Amerika, která zvenčí možná vypadá omamně a velkolepě, ale ve skutečnosti je tíživější než ty tuny hlíny co mi přebývaly nad hlavou, každou sekundu za poslední dva roky.

Tráva najednou svěže nekřupala a nevoněla čistotou. Vzduch přestal nadnášet a hladit. Barvy už nepůsobily tak zářivě a jasně. Veškerá euforie zmizela v zapomnění jen aby ji nahradila nechuť a pohrdání.

Nadechla jsem se štiplavých výparů a nastoupila do autobusu směrem Washington. Někde začít musím. Víčka mi najednou připadala neuvěřitelně těžká a já věděla, že jakmile najdu místo k sednutí, nebudu o sobě pár hodin vědět.

***
Nevěděla jsem kde jsem, ale bylo to chladné a vlhké místo. Všude kolem jsem slyšela kapky dopadající na tvrdý povrch s nezaměnitelným a neměnným kap, kap, kapyty-kap;. Nesmělými kroky jsem se sunula kupředu, všude kolem jenom temnota. A s každým krokem se jakoby zhmotňovala. Na prsou jsem ucítila tlak. Tlak tak moc podobný tomu, který jsem cítila tehdy v zapadlé uličce města NewYork. Musela jsem se zastavit a pokusit se uklidnit splašené srdce. Pravou ruku mi zachvátila křeč, jak jsem ní vší silou svírala látku trička. Ne, uklidni se! Je to jenom sen!

Hlava se mi, ale motat nepřestala a ani tlak na prsou nepovolil. Pevná půda pod nohama, jakoby se změnila v želatinu a já cítila, že půjdu k zemi. Prostor, ale najednou nebyl tvořen temnou vatou a tma nebyla perfektní. Bylo to, jakoby stěny začaly světélkovat měkkým nažloutlým světlem. Jeskyně.

"Jsi volná. Řekni. Jaký je to pocit?" zaznělo temnou jeskyní. Zvučný hlas se odrážel od stěn a vytvářel ozvěnu schopnou povalit celou mou maličkost. Přitiskla jsem se k chladné stěně ještě víc a zatajila dech.

"Proč neodpovídáš? Mlčíš a tiskneš se ke zdi jako nějaké vystrašené zvíře. Proč tomu tak je? Pověz!" naléhal hlas a já věděla, že jeho majitel ví jak ho používat. Vzbuzoval ve mě tíseň a bázeň. Mluvilo se mnou něco mocného. Je to jen sen! Křičela jsem sama na sebe v duchu.

"Kolikrát jsi ty mluvila ke mě a prosila o odpovědi. Mstíš se mi snad za mé mlčení mlčením vlastním?" hrál si se mnou. Jeho hlas chvílemi zněl mile a přátelsky a o sekundu později působil jako největší nepřítel. Rozklepala se mi kolena a já si začala ještě důrazněji připomínat, že se mi všechno jenom zdá. Hlas, ale dál naléhal a mě připadalo, že se plazí po celém prostoru jeskyně jako obrovský a smrtelně nebezpečný had. Vzbuď se! Vzbuď se!

"Nebuď na mě taková, dlužíš mi to. Tak pověz, jaké je to být volná?"

"Mluv! Proč mlčíš?"

Autobus sebou trhl jak řidič vjel na výmol v cestě. Otevřela jsem oči a přesvědčila se, že zlý se už odešel. Ledový pot, který mne však polil nezmizel, stejně jako tíživý pocit na prsou.

***___***

"Co ty informace o Sokovii? Potvrdili se?" zeptal se statný krátkovlasý blonďatý muž a přešel ke kuchyňské lince, kde se natáhl po kávovaru a nalil si plný hrnek.

"Podle Jarvise je to jisté na 98℅. Takž je to 100℅. Ty dvě procenta jsem mu sebral, abych si nemyslel, že je chytřejší než já." odpověděl mužský hlas z protějšího rohu místnosti. Stál u prosklené stěny a shlížel na vysoké věže a budovy na přeplněných ulic města, které nikdy nespí.

"Prozíravé jako vždy, pane." přidal se mechanický hlas, který ale nezněl ani trochu mechanicky.

"Podle informací co se nám podařilo dostat z toho překupníka bude jejich obrana oslabená." vnesla se do rozhovoru přitažlivá rudovláska v přiléhavé kombinéze. Ladně se prosadila vedle krátkovlasého muže s širokými rameny, hrajícího si se zmačkaným papírkem. Bez ohlížení ho hodil do koše vedle kuchyňské linky a bezchybně skóroval.

"Mám rozeslat potřebné informace doktoru Benerovi?" ozval se znovu onen nelidský hlas, znějící až moc lidsky. Načež muž doteď stojící a shlížející na město kývl a přešel ke kuchyňské lince pro vlastní šálek kávy dochucený irskou whisky.

Prostornou místností zaznělo ticho, přerušované pouze srkáním kávy a cinknutím výtahu. Vystoupil z něj muž s rozcuchanými hnědými vlasy a špinavými brýlemi.
"Takže je to jisté?" zeptal se s nesmělým a ustaraným pohledem a došel se posadit naproti rudovlásce.

"Všechny informace sedí. A tohle bude velká ryba, bude lepší, když v tom budeme všichni." odpověděl muž vedle rudovlásky. Nudil se, svědili ho prsty a nevěděl co čekat. Tak nějak doktorovy chápal. Doktor Bener jen vzdychl a začal si pohrávat s obroučky starých brýlí.

"Když jsme u toho: všichni. Neví někdo kde je Thor?" vyplnil další mlčení otázkou vlastník mrakodrapu a teatrálně se začal procházet mezi sedačkou a linkou. "Chtěl po mě, abych mu vysvětlil jak funguje smartphone."

"Myslím, že říkal něco o Jane." bleskově odpověděla jediná žena v místnosti a vstala ze sedačky. "Půjdu ještě něco ověřit, můj informátor by se měl za chvíli nahlásit. Dodala a začala ladně kráčet k výtahu za pohledů všech v místnosti.

"Počkej svazu se s tebou." ozvalo se od sedačky a muž se zálibou v šípech ráznými kroky vyšel k ženě čekající v prázdném výtahu. Než se za ním zavřeli dveře, slyšel ještě útržek rozhovoru svých spolubojovníků. "... Tohle by jsi už pít nemusel, Tony."
"Pokud si dobře vzpomínám moje matka byla žena, Rogersi."

Sterilní prostor výtahu se uzavřel a kapsle se začala spouštět do nižších pater. "Propustili ji včera." řekl krátkovlasý muž a protáhl si ztuhlý krk.

"Kde je teď?" zeptala se žena, bez jakéhokoliv citového podbarvení.

"Míří do Washingtonu. Nemůže vycestovat zpátky domů, ale není ani občanem USA. Má  jenom omezený vízum. Rejstřík jí vymazali, ale pochybuju, že se jí podaří uchytit se." odpověděl stejným tónem muž. Na jejich obličejích se nemihla ani jedna emoce. Profesionální práce.

"Budeme ji sledovat dál." sebevědomá rudovlasá agentka nepřestávala pohledem hypnotizovat display s číslo pater. "Nebylo by jí líp, kdyby zůstala ve vězení? Dodala po o pět pater níž.

Poznámky autora:

Zdravím s další kapitolou... jupí... jak se zatím vyrovnáváte s novým školním rokem? Já se snažím  nezhroutit s přemýšlení o zkouškách co na mě čekají za přibližně 8 měsíců... :O :D ale to je vedlejší... 

Ke kapitole... pomalu začínáme odkrývat jednu z největších záhad příběhu (jedinou)... a vy určitě víte kterou... :D kdopak zatím asi je??? 

PS: Jako obvykle... a navždy... Mockrát děkuju za všecičku podporu. Za každé přečtení, komentář a hlas... :3 Snad se vám pomalá kapitolka líbila a zajímá vám budoucí vývoj událostí ... :)