Winter Sound

30. Nikdy sama

Byl to sen - či skutečnost? Je to měkké obětí iluze nebo skutečnost? Zřejmě se probouzím, protože se mi nechce pohnout.

Ostré bílé světlo mě oslepí hned v ten moment, když se rozhodnu plně. Chvíli mi trvalo než si můj zrak zvykl na všechen ten jas.

Nebyla jsem překvapená. Ne, takhle to říct nejde. Překvapená jsem byla, ale asi ne tak moc jak bych měla být. Ty závěje bílé pokrývky ve mě nevzbuzovaly paniku ani úzkost. Blankytně modrá obloha nad hlavou visela pevně nahoře, tam kde patřila a nebudila ve mě dojem blížícího se pádu, tak jako v minulosti. Pociťovala jsem zvláštní mír a klid, neřekla bych, že jsem našla svůj ZEN, ale pokud můžu říct, byla jsem k tomu opravdu blízko.

Nechtělo se mi vstát a místo toho zůstat ležet v nadýchané peřině z ledových krystalků až do skonání světa. A není takhle právě člověku těsně před umrznutí. Mělo by mu být dobře, měl by být klidný a vyrovnaný. A měl by být ospalý.

Jenomže to já nebyla. Já byla plně při vědomí, dokonale odpočatá a plná života. Jenom líná vstát a odejít, protože, v poloze andělíčka na zádech, mi moje páteř říkala, že lepší polohu dlouho nepoznala.

Slunce bylo nízko nad obzorem, ale časem jsem si jistá být nemohla. Věděla jsme, že se musím vrátit do krytu, ale tam mě nic dobrého nečeká, ne? Proč bych nemohla zůstat venku a bloudit zamrzlou krajinou, tak jako v mém snu?

"Protože by mě tě mohlo přestat bavit pozorovat. " zaznělo v mé hlavě a hlas strašící v mě od té doby co jsem opustila vězení se zachechtal stejně jako tolikrát předtím.

Švihem jsem se posadila a propla. Jakýkoliv vnitřní mír, kterého jsem dosáhla zmizel kdesi v dáli. Netrvala dlouho a ze sedu se stal výskok na nohy a mě až teď došlo, že jsem doopravdy bosá, oblečená jenom do lehkého trička a tři čtverečních kalhot na spaní.

"A co teda po mě chceš?" pronesla jsem do ledové nicoty, rozléhajíc se do všech stran po reálném těle, ne jen hlasu.

Fičení větru přerušilo mrazivé ticho, jakoby podporující hlas neznámého, jakoby on sám chtěl přidat svému výstupu na váze. "Vlastně nic. Jenom to co mi dlužíš."

"Co bych ti měla dlužit?" své zoufalé hledání jsem přerušila a zaměřila pohled na jeden fixní bod v dálce, Annu.

"To je prosté. Život." Bylo až absurdní s jakou svérázností mi ona věta profičela kolem uší.

"Nerozumím..." nechápala jsem co ten Život, který mu dlužím a ani jestli chci. Tehdy v muzeu se nazýval mým zachráncem a já, stejně jako tehdy učinila podivné lechtání na místě své jizvy.  

"Jsi pro mne jenom takovou myší v bludišti, pokusem. To já tě vyrval ze spárů smrti a tedy jsem to já, kdo je majitelem tvého života. Bavilo mě tě pozorovat potácet se kolem, ale všechny ty tvoje psychické stavy už začínají být značně obranné a repetitivní." neznělo to nacvičeně, ale v jeho tónu bylo možné poznat jak moc chtěl něco podobného už nějakou dobu říct.

"Zatím se potácej dál, ale až bude ten čas vezmu si co mi patří. "

Vstala jsem ze svého ledového lože a vydala se směrem k Anně. Sníh křupal pod mou vahou, slunce mi svítilo do zad. Našlapovala jsem lehce, užívala si ten jemný dotek bosé pokožky a měkké závěje. Krok za krokem jsem byla znovu vyrovnanější a vyrovnanější. Takhle to všechno být mělo. Takhle je to správně. Tohle jsem teď já. Tohle jsem Já. Já.

"Kdy?" na odpovědi mi nezáleželo. Takhle to má být.

"To poznáš. Věř mi. Do té doby nedělej žádné zbytečnosti, nevím jestli se mi bude chtít zachraňovat tě znovu."  možná vycítil mé rozpoložení, protože jeho hlas najednou zněl přátelsky. Kdo ví.

Anna se blížila. Byla z poloviny zasněžená a já se i zaradovala. Ten sníh budu muset odhrnout holýma rukama! Ale není to zvláštní? Proč mi neni zima? Proč jsem ještě nepromrzla? Může za to adrenalin, nebo jiná zázračná látka?

"Proč nejsem mrtvá teď? Polonahá ve sněhu a přitom jsem neumrzla..."

"Má přízeň s sebou přináší mnoho darů. " chvíli mu trvalo, než mi odpověděl a přesto jeho odpověď nebyla dostatečně promyšlenou odpovědí.

"A to znamená co?" Ruce jsem měla zabořené po lokty ve sněhu snažíc dostat se k dveřím Anny.

"Že by jsi se od teď měla vyhýbat tropům."

"Ach, tak."

Majitele hlasu jsem se nebála. Už ne.

"..."

"Proč..." začala jsem se po chvíli milého mlčení, ale nebyla schopna otázku dokončit.

"Proč co?"

"Proč jsi mě tehdy zachránil?... Proč já... v ten den umřelo tolik lidí. Proč si nějaká cizí entita vybrala pomoct mě?"mlčel a já poznala, že odpověď nevyzradí. Naše krátká chvilka zaplněná příjemným rozhovorem se vytratila někde v kosmu. 

Ke dveřím byl už volný přístup a tak jsem si zalezla dovnitř a zavřela za sebou. Nehledě na to jak mi byl chladný vánek příjemný, nechtěla jsem aby Anna vypadala jako sněhulák i zevnitř. Zasedla jsem si na místo pilota a zapnula systém ve snaze zjistit jestli se se mnou nechtěl někdo spojit. Když už jsem tady, tak proč si neprojít emaily. 

***---***

Lagos je krásné město a zároveň i největší město Nigérie.  Když se jeho obyvatelé to ráno vzbudili a rozešli se do práce, školy či zabředli v jiné aktivitě  vyplňující  jejich dny, nečekali, že by se udály události, které ovlivní celý svět. A nejvíc ze všech uzavřenou skupinu neobyčejně obyčejných lidí. 

V Lagosu se zažehla první jiskra a další se jen přidávaly. To si tehdy, ale ani oni sami plně neuvědomovali. Ne plně. 

Zvolit si stranu není vždy jednoduché a strach z následků umí člověku zastínit úsudek. 

Po událostech v Lagosu přetekl pohár a znamenal počátek války, která však měla skončit jinde. Kde? To ještě nikdo přesně nevěděl. Možná tedy až na falešného psychologa schovávajícího mrtvé tělo toho pravého ve vaně.  

***---***

Byl večer, když jsem se vrátila do krytu. Hladová a rozmrzelá. Iritoval mě nedostatek informací ze světa, zprávy veřejnoprávních televizí mi nestačily. Po rychlé večeři uspokojující mé tělesné potřeby jsem s rozhodla udělat to stejné i pro ty mentální volající po nových informacích. 

V jednom z ne moc prostorných sálů s promítacím zařízením  jsem  se  usadila do nepohodlného křesla a bezmyšlenkovitě sáhla po jedné z kazet. 

Netrvalo dlouho a došlo mi, že kazeta se záznamem z mise z data 16. prosince 1991, má možná větší význam než všechny ostatní. 

Poznámky autora:

Zdravím... :) Doufám, že se máte dobře. Pokud maturujete, nebojte to zvládnete! A pokud je tohle jenom normální konec školy, tak myslete na prázdniny... už se blíží!!! Jupí!!! :D

No... doufám, že se vám nová kapitola líbila... :) Jako vždycky neskutečně děkuju za všechnu podporu, za každé přečtení, vote a komentář... :) 

PS.: Wattpad mi píše, že WS je #2 v kategorii OC.... znamená to tedy, že je naše hrdinka druhá nejlepší ze všech?... To si zaslouží šampáňo, nemyslíte? :D