Winter Sound

2. Zamčené okno

Ten email mi byl záhadou. Vzbuzoval ve mě strach a nepříjemné chvění. Zámek, kterými byly soubory ve zprávě opatřeny byl vůči mým programům v počítači imunní. Dimitri na mé opakované pokusy o navázání spojení nijak nereagoval. Naprosto všechno se touto skutečnosti ještě zhoršovalo. Dimitri na zprávy odpovídal s téměř nadpřirozenou rychlosti a s nepotřebným rozsahem. Nikdy jsem nemusela čekat déle než den. Od obdržení emailu uběhly 3 dny.

Proto jsem zapojila do hry i mou malou osobní síť služeb. Síť tvořenou mými nejbližšími známými. Bez okolků můžeme říct, že nepatří k nejrozlehlejším. Zato však spolehlivějším a schopnějším. Jediný komu bych mohla problém jako tento svěřit se mi před nedávnem chlubil nemalými úspěchy. A zároveň mi dlužil laskavost. Michal se nabízel jako perfektní možnost. Možnost, která ani teď nezklamala.

Ze svého jednopokojového studentského bytečku s kuchyňkou se na koleje inženýrské fakulty nebylo těžké dostat. Panelový dům kousek od zastávky tramvaje a stejně tak daleko od noční herny byl požehnáním i prokletím zároveň. Lehce zašlý nábytek a laminátová podlaha bez koberce, stejně jako šedivé stěny společně s fotkami a obrázky v ramečcích po stěnách mi připadaly jako domov. Když jsem se u vchodových dveří naposledy podívala po jakýchkoliv zapomenutých předmětech nutných pro přežití mimo mou chráněnou zonu, můj zrak zaznamenal stav jediného okna vedoucího do rušné ulice.

"Jediný okno v bytě, a ty nejsi schopná umýt ho." vytkla jsem sama sobě radši spěšně opustila byt.

Tramvaj přijela na čas. Lidé již sedící uvnitř ani nezvedli zrak od země, či jiné zajímavé činnosti, která se dala provozovat v prostoru špinavé plechovky plné vydýchaného vzduchu. I bez pravidel segregace si pasažéři rozdělili prostory tramvaje možná až moc úhledně. Vepředu seděli pasažéři jejichž vlasy pamatovaly i barevnější podzimy. Někteří seděli a s nabubřelými obličeji se zlostně pokukovali po mladých výtržnících v zadní části vozu. Jiní se vesele bavily o tématech zahrnující jak počasí tak problémy s kyčlí a prostatou. Závan nostalgie spojený s podobností dění na školních výletech mi vykouzlil na rtech malý úsměv. Dlouho mi, ale nevydržel.

Jak se má ruka natahovala pro poutko na chytnutí, znovu na mě dolehly myšlenky na Dimitrie a tajemný email. Mělo to něco společného s návštěvou archivů? Hraje si naschvál na Pana Důležitého, nebo se mu něco stalo? Třeba vážně jenom nemá čas a chtěl mi ukázat co našel alespoň tahle?

Musela jsem tuhle zapeklitost vyřešit rychle. Za 2 dny odjíždím/odlétám. Sevřela jsem úchytku pevněji, tramvaj se jemně zakolébala. Žaludek se mi při každém metru stahoval víc a víc. Dlaně se mi začali nepříjemně potit a já začala litovat lehkého svetru kolem ramen. Nervozita a frustrace mnou cloumala víc než nerovnosti na cestě s tramvají. Hukot celého dopravního prostředku v ten moment neexistoval. Hukot nejistoty a nepříjemných představ mi zvukovou kulisu dotvářel dostatečně. Ustal až v monentu, kdy se moje lehká tenistka dotkla dlážděného chodníku. Horký letní vzduch společně se specifickou vůni velkoměsta mi pomohl porovnat si myšlenky a utišit historické představy.

Nevzhledná budova inženýrské fakulty se nade mnou tyčila jako hradby nedobytné pevnosti. Graffiti na nižších částech zdí se linuly po celém obvodu budovy postavené do tvaru písmene L. Od květin a tradičních varianta roztodivných nápisů v nečitelném fondu se střídaly s díly překvapivě na úrovni. Siluety vyvinutých dívek v měsíčním světle nebo bizarní výjevy z mysli speciálního  umělce. Věděla jsem, že hned za prvním záhybem velkého L se vyřadil někdo s přezdívkou Matt a skvělým vkusem. Zeď pomalovanou výjevy v komiksovém stylu se nikdo neopovažoval přetřít vlastním podpisem. Podle místní legendy byli právě komiksové výjevy prvním dílem na fasádě kolejí a pokud dojde k jeho poškození stihne viníka příšerná smůla. Pravda či ne. Dílo se za roky ani trochu nezměnilo.

Přes prosklené dveře vedoucí do budovy jsem prošla kolem recepce a po schodech o Michalova patra. Dlouhá chodby, pořád vypadající jako z dob komunistické éry naší zemičky mě zavedla ke dveřím s číslem 450. Zaklepala jsem a čekala. Podle ran a nadávek jsem odvodila, ze zakopl přinejmenším třikrát. Nakonec vsak otevřel. S uslzenýma očima a vahou těla předsunutou jenom na levou nohu mě pustil do místnosti. Michalův spolubydlící v místnosti nebyl. Byla jsem za to ráda.

Opřela jsem se o kovovou komodu u dveří a počkala až se Michal posadí k počítači. Vypadal ospale. Vrabčí hnízdo na jeho hlavě, jakoby nabralo na objemu o několik stupňů. Oči, ale nepřestávaly zářit nadšením a touhou po objevování.

"Dalo mi to zabrat, ale vytrval jsem." pronesl mým směrem zatímco si sedal na otáčivou židli k obrazovce počítače. Flashka, na které jsem mu soubory před dvěma dny dala byla zaražena v počítači a malé bílé světýlko intenzivně blikalo na jejím konci. Popošla jsem k němu a naklonila se, abych mohla lépe vidět na obrazovku.

"Je to prakticky odheslovaný, ale tahle poslední pojistka je divná." prstem ukázal na tabulku s volným textovým polem a řádkem s phonetycky přepsanou ruskou větou. Otázka v překladu zněla: Kdo je potřeba k záchraně malého prince? Odpověď jsem znala. A zároveň jsem mela 100% jistotu, že je zpráva od Dimitriho.

"Napiš tam mužik." nechápavě nadzvedl jedno obočí.

"Rasputin. O tom jsi už slyšel, ne?"

"Ten ruskej čaroděj?"

"Správně. Ale ve skutečnosti to byl jenom mužik co náhodou zachránil syna carevny." Doplnila jsem jeho odpověď a v duchu se napomenula. Žádné dějepisné fakty.

"No. To je jedno. Ale funguje to, jsme tam."

Složka a soubory v ní se rázem staly volně přístupné. Michal podvědomě přejel na kolonku videa a klikl na ni. Chtěla jsem ho zastavit, ale i bylo pozdě. 

Dimitri koukal do kamery. Jeho jindy malé a přivřené oči byly vytřeštěné.  Mluvil rychle. A Rusky. Neoholená tvář dobrého přítele se stahovala a promítala na sobě nespočet různých emocí. Dvě, ale přehlušovaly všechny ostatní. Nevýslovná hrůza smíchaná s překvapujícím odhodlání. Minutové video skončilo, ale já pořád slyšela jeho poslední slova ozývající se jako ozvěna. .. это он, зимний солдат! (... je to on, Winter Soldier!)

"Michale mohla bych tě ještě o něco poprosit. Asi to bude trochu nelegální..."

***

Na zpáteční cestě jsem seděla. Seděla a koukala na display telefonu. Druhý ze souborů otevřených Michalem, právě spočíval v mém telefonu. Deset jednotlivých slov, slov poskládaných beze smyslu. Slova, která jsem si musela podle Dimitriho zapamatovat. 10 slov a krátká věta, důležitějších než všechny ostatní věci jím zaslané. Ale proč? V hlavě jsem si je pročítala znovu a znovu. Žaludek jsem měla staženější než při cestě k Michalovi. 

Telefon jsem držela v ruce i když jsem odemykala dveře do bytu. Otočila jsem se čelem ke dveřím, zavřela je a začala se vyzouvat. Teď jsem si, ale slova naučená v autobuse říkala nahlas.

 " желание" (touha)

"ржaвый" (rezavý)

"Семнадцать" (sedmnáct)

"Рассвет" (úsvit)

"Печь" (pec)

"Девять" (devět)

"добросердечный" (dobrosrdečný)

"возвращение на родину" (návrat domů)

"Один" (jedna)

"грузовой вагон" (nákladní vůz)

Lehký závan teplého letního vzduchu mi pohladil po odhalené šíji. Já okno neotvírala. Roztřeseným hlasem jsem dokončila poslední frázi. "Доброе утро, солдат" (Dobré ráno, vojáku.)

Nepřirozené ticho tížilo mou malou komůrku. Paralyzovaná strachem, neschopná se pohnout. Nechtěná odpověď přišla jako blesk z čistého nebe. Srdce mi na chvíli přestalo bít.

"я готов отвечать" (připraven odpovídat)

Poznámka autora:

Konečně jsme se dostali k zajímavé části. Jupí. :D Napište jestli se vám povídka líbí a jak si myslíte, že se věci vyvinou. :D Malé info: bude to směrem vzhůru. Moc děkuju za přečtení.