Winter Sound

18. Ptáci

Dojít se najíst do vězeňské jídelny bylo dobrodružstvím. Ona v podstatě byla jakákoliv činnost dobrodružstvím, na kterou bylo potřeba se připravit. Začátky byly krušné, bála jsem se udělat jakýkoliv pohyb. Vystačit nos nebo jen špičky bot z cely. Teď jsem si, ale zvykla. A v hierarchii se usadila někde uprostřed. S velitelkami gangů jsem se nepřátelila, ale Erica z Rudých kober mi poskytla poměrně ze začátku jakousi formu útočiště a schovala mě pod svá křídla. Zřejmě si myslela, že všechna ta krev spočívá na mých rukou, a že můj největší zločin doopravdy nebylo jenom ukradení bonbonu z misky u pokladny. Možná viděla něco co tam nebylo.

Nováčci to neměli lehké a sloužili jako hadrový panáci pro starší vězeňkyně. Mohli si na nich napravovat komplexy dokud ještě byli pod nimi. Hned druhý den jsem schytala pěstí do zubů. Skácela jsem se k zemi a hlavou narazila do kliky. Dva dny jsem letěla na ošetřovně, a když jsem se dostala ven podařilo se mi připlést do sporu mezi Rudými a Vosami a nějakým způsobem se mi podařilo dostat k zemi jednu z Vos. Celé tělo se mi třáslo pod návalem adrenalinu, jak ji moje pěst v jejím břiše sebrala půdu pod nohama. Všechno se seběhlo moc rychle a já ani nevěděla jak se to stalo.  Ale hned na to se na mě sesypala roj Vos a já se probudila o tři dny později s otřesem mozku a zlomenou rukou, takže na přemýšlení nebyl čas. A tak se o mě Erica dozvěděla a namluvila sama sobě, že mám dostatek vůle k přežití.

Dnes jsou na oběd taccos. Měla bych si pospíšit.

***
"Hej!" křikla mým směrem Eričina zástupkyně Karla. Zvedla jsem pohled od knížky vypůjčené z vězeňské knihovny a pootočila k ní hlavu. Bez servítek si přisedla k mému stolu a pohodila černými vlasy. Krk měla potetovaný rudými růžemi a oči tmavé jako nejtemnější jeskyně. Moc jsem ji neznala, ale dokázaly jsme spolu koexistovat bez problémů.

"Ano?" s klepnutím jsem zavřela tlustou knihu a položila ji na stůl.

"Slyšela jsem, že znovu otevřeli tvůj případ." ruce si založila na prsou. Najednou vypadala větší než předtím. Zněla až moc povýšeně.

"Vždycky jsem říkala, že jsem nevinná." ohradila jsem se proti tónu, který použila.

"Na to jsem se neptala." odkašlala si a naklonila hlavu na stranu. "Máš velkou šanci, že se dostaneš ven." konstatovala a nepřestávala sledovat knihu popisující vládu císaře Nera.

Tak nějak jsem věděla, že je to možné, ale nevěřila jsem. Jenom protože byla HYDRA ze hry, alespoň její hlavní hlava, neznamenalo, že si ne mě někdo vzpomene. Zajímavější, ale byla Karla a její zájem. Něco po mě chtěla. "Co po mě potřebuješ?" zeptala jsem se bez vytáček.

Na chvíli zaváhala a nuceně zamrkala. "Já... Potřebuju předat zprávu bratrovi." řekla po chvíli.

Lehce jsem přikývla a nechala ji pokračovat."Jmenuje se Richard Muller, ale všichni ho znají jako Rola. Stačí když mu řekneš ať zaklepe na třetí. To je všechno." její hlas se změnil. Teď zněla naléhavě, skoro zoufale.

"A co z toho budu mít?" zeptala jsem se nevýrazně a přejela bříšky prstů po přebalu knihy.

"Co si to dovoluješ?" přímo vybuchla, tváře jí zrudly vztekem. "Jsem tvoje nadřízená. Žiješ jenom díky tomu, že jsi tě Erika oblíbila. Ty tvoje pletky s tím zabijákem ti jenom namalovaly na čelo terč. Žiješ jenom díky nám, ty... Ty..." přerušila jsem ji a zhluboka se nadechla. Zmínka o Jamesovi mi vnutila vzpomínku na jeho soustředění a precizní vyhodnocování situací.

"Nedělej ze mě nevděčníka." začala jsem tiše. "Ale já jsem nikdo a vím, že než jsi skončila tady, dvacet metrů pod zemi pod tunami betonu, byla jsi nebezpečná a vědělo se o tobě po celém světě. Tvoje činnost na Kubě a styky na černém trhu s lidskými orgány. To je něco co já nemám. Já nejsem nikdo, mám historku o terorismu, která už ztratila na zajímavostí. A tvůj bratr je kapitola sama o sobě. Zabije mě už, když si bude myslet, že ho hledám. Je jenom fér chtít něco nazpět."

S každým mým slovem, ztrácela svou zuřivost a její dech se uklidňoval. "Když mu řekneš, že tě posílá Kopretinka nic se ti nestane. A věř mi, že můj bratr ví jak se odvětšit" snažila se mě přesvědčit za každou cenu. Zřejmě to bylo vážně důležité.

"Pokusím se, ale nic neslibuju." odpověděla jsem upřímně a zadívala se jí do jejích úhlových očí. Vypadala spokojeně.

***___***

Slyšel ptáky a uvědomil si, že je to už spoustu let co je doopravdy slyšel. Nebyli pouhým šumem a rušivým elementem. Ne, teď byli hudbou. Symfonií tisíce hudebníků a on rád poslouchal každičkou skladbu nabízenou jeho okolím. Od zvuku motoru motorky ukradené u baru, která zněla jako strhující sólo bubnů, přes vlny narážející do boků lodi, ladné jako tahy smyčcem houslových virtuózů. Po zpěv ptáků na pomezí lesíku kousek od vesničky kde se rozhodl strávit noc.

Všechno bylo jiné. Živější, dravější a on přesně věděl kdy si to uvědomil poprvé. Když jeho kovová ruka nepřestávala dopadat na krvavý obličej mladého blonďatého muže a on bojoval se svým nejprimárnějším instinktem a nutil se přestat. Znal ho. Znal ho! Ale on byl mise. Mise! Mise? Znám ho? Steave?

Hlava ho rozbolela, jak ho zaplavila vlna malinkatých střípků vzpomínek. Útržků postradatelných nepostradatelností. Rudé vlasy a uhrančivý úsměv. Kouř z páry nad hrníčkem s nedotčenou kávou. Mokrá podlaha a staré kachličky. Cesta lemovaná nekončícím polem. Zvláštní vůně oleje a benzínu. Vykopnuté dveře a teplá ruka v té jeho. Horký dech a jemné dotyky. Znovu vlasy, ale teď ne ty rudé. Hnědé, na slunci zářící jako tekuté zlato. A najednou byli pryč a byli znovu rudé. Hlas šeptající láskyplná slova. Smutný hlas, neschopný přestat ho konejšit.

Měl pocit, že mu pukne hlava. Bylo jich moc a byli moc silné. Rukami si tlačil na spánky a snažil se zhluboka dýchat. Pomalu znovu zjišťoval kým byl a kým by měl být teď, ale nebylo to snadné. Potřeboval víc času. Frustrovaně vzdechl a ruce zatnul v pěst.

"Tu eșt letéhoept, tinere?" (Jsi v pořádku, mladíku?) Napnul se jako prak, jen aby zjistil, že nechal osmdesátiletého staříka přikrást za jeho záda a vyděsit ho. Do Rumunska přicestoval před dvěma dny od Bukurešti ho dělila asi půl denní cesta. Doufal, že v zemičce jako je Rumunsko po něm nikdo pátrat nebude a tak zklidnil tep a dech a mile se na staříka s milým úsměvem usmál také.

"Nu-i nimic. Mulțumesc." (Nic to není. děkuju.) odpověděl nazpět a s rozloučením se vydal k domu, kde stráví noc. Ano, tohle nic nebylo. To nejhorší na něj čekalo. Ono vždycky něco čekalo, aby ho to připravilo o vydobytou svobodnou vůli. Ne, tentokrát se jí nevzdá. Už nikdy.

Poznámky autora:

No... školní rok začal. To asi není zrovna ten nejlepší způsob jak začít, ale nějak se s tím poprat musíme. :D A co jsme dneska vlastně viděli a četli? Hrdinka nám ukazuje drábky a Bucky se snaží osamostatnit... :D a to je vše přátelé... Beze srandy. To by mě zajímalo jak je osud znovu svede dohromady... :D

Tak snad vydržíte až bude mít osud čas a prostor začít čarovat a neutečete... protože to bych smutnila... :D ale teď vážně... snad se vám kapitola líbila a budete s nedočkavostí vyhlížet další porci mé rádoby romance.... :D

PS: Převelice vám děkuju za každičké přečtení, hlas a komentář... :D Ten pocit je omamnější než alkohol v letních vedrech... :D