Winter Sound

3. Koupelna

Černá silueta stojící naproti mně se ani nepohnula. A stejně tak i já, přilepená ke dveřím, nevydala ani hlásku. Stál jen několik kroků ode mě. V ruce svíral nůž. Na svém místě přetrvával nehybně, jako socha z kamene. Moje kolena začínala být slabá a vratká. S přidruženým zoufalým vypísknutím jsem se svalila na zem vedle sešlapaných bot. Tichý vzlik uprchl z mých úst. Tohle byl můj konec.

"Nenech mě umřít, prosím!" vysoukala jsem ze sebe, slova určena pro kohokoliv, kdo by se rozhodl naslouchat. Ostrá silueta anděla smrti se začala rozpíjet.Nehybná a stálá, stejně jako ta socha z kamene.

Ladným pohybem schoval nůž zpátky do pouzdra. Odrazil se od něj odlesk pouliční lampy. Tenhle malinký záblesk donutil mé tělo napnout se a natlačit se na dveře ještě silněji. Ruce spjaté na prsou, nohy skrčené pod vahou těla. Třesoucí se hrůzou.

Muž, ale kromě schovaní nože neudělal nic dalšího. Stál na svém místě a pohledem hodnotil situaci. Nakonec se rozhodl odejit zpět k oknu a jednou rukou vysunovací okenici znovu zavřel a zamknul. Kovový záblesk, podobný tomu, který vyvolal jeho nůž mi naledovolil odtrhnout oči. Snažila jsem se znovu postavit na nohy, ale připadala jsem si jako právě narozené mládě pokoušející se napoprvé postavit. Podporu jsem hledala v kusu nábytku vedle dveří. Pohled stočil ke dveřím, ale nekouka se na mě. Jeho pohled byl zaměřený někam jinam. Přesto jsem se pod vahou jeho pohledu malém vrátila do původní polohy. Volnou rukou jsem zajela do první přihrádky komody vedle dveří a nahmatala malou kapesní rybičku. Dárek od dědy k 15 narozeninám. Vyndaná zbraň a mé nově nabité sebevědomí tvořilo základ pro mou obranu. Bohužel stačil jediný jeho krok ku předu a já znovu začínala vidět rozmazaně.

Stačily jenom svá svižné kroky a stanul přede mnou. Ne! Stůj! Nepřibližuj se! Chtělo se mi ječent jeho směrem, ale nebyla jsem schopna vydat ani hlásku. Slabounké zacinkání ostrého predmětu vedle nohy nedokázalo nic přebít. Nepřirozené ticho ovládlo celý byt. Jedno malé cinknutí a ani mé vzliky už neozvučovaly prostor kolem nás.

Další nepatrný a lehce opomenutelný zvuk narušil dokonalou strukturu tíživého ticha. Jen cvak, jak spěšně zamknul dveře, od kterých jsem nebyla schopná se odpoutat. Nic neřekl, jakoby nic kromě zámku dveří nevnímal. Ignoroval nožík ležící na zemi. Ignoroval můj stávající stav. Stál rovně a sebevědomě jako Prometheus před svým pádem. Znovu se celá jeho váha přesunula zpátky k oknu. Stoupl si k němu tak, aby ho zvenku nebylo vidět a přes škvírky v žaluziích sledoval dění pod oknem. Zabezpečuje oblast. Problesklo mi hlavou. Choval se stejně jako ti agenti ve filmech. Možná se mi nějak podařilo zabránit nevyhnutelné smrti, ale jak? Dimitri! Ty slova! Jak!?

Od dveří do miniaturní koupelny mě delily dva kroky. Roztřeseně jsem se doběhla je koupelně a zabouchla za sebou dveře. Západka cvakla. Schoulila jsem se ve sprchovém koutu a pustila vodu. Šok z ledové vody mi pomohl srovnat si myšlenky.

***
Nevím kolik hodin bylo, když jsem se probudila, ale vím, že jsem měla zavřít kohoutek o něco dřív. Ponožky nasáklé vodou čvachtaly po kachničkách, jak jsem pomalu odemikala a otevírala dveře.

Stál tam. Na naprosto stejném místě jako včera. Na hluk vyvolaný mým příchodem reagoval pouze mírným pootočením hlavy. Nevím co viděl, když se koukal na mou malichernou existenci, ale já si ho díky dennímu světlu mohla dohlédnout lépe než za noci.

Svalnaté tělo se napjalo, jak se muž přede mnou snažil znovu soustředit na monitorování situace za oknem. Obličej mu kryla maska a černé neprůhledné brýle. Presto jsem nepochybovala o kvalitě jeho zraku. Dozajista viděl perfektně, mnohem lépe než já. Musím si vyměnit čočky.

Stál tam a dál sledoval dění za okenicí. Zbytek jeho oděvu tvořila černá vesta se stejně černými kalhotami a neprůstřelnou vestou. Bylo na něm něco nereálného, něco nadpozemského. Moje rozespaná mysl neschopná logického uvažování nebyla schopna pobrat co všechno leželo před ní. Kovový odlesk jeho levé ruky mi v tu chvíli nepripadal nijak výjimečný. Asi byla celá z kovu. Kovová ruka!? Bože, co se děje?

Kovový odlesk z předchozí noci najednou získal logiku. Rudá hvězda na rameni jenom upevnila mé přesvědčení o jeho identitě. Muž přede mnou by neměl existovat. Měl by být pouze duchařskou historkou pro špionážní agentury a konspirační teorií pro zapálené historiky. Tento muž byl Dimitriho Odysseou. A zřejmě i jeho zhoubou. Dimitri je mrtvý, ano. Umřel kvůli tomu co zjistil a v co věřil! Zvedl se mi žaludek.

Obezřetně jsem doklopítala ke kuchyňské lince a chladným rutiním úkonem se pokusila zklidnit tepovou frekvenci. Zatímco jsem se snažila ignorovat hroudu živé hmoty 3 metry ode mě, automaticky jsem zapla vodu v konvici a dala lžičku instantní kávy do hrníčku.

Nevím kdy mi došlo, že jsem připravila ty hrnky dva. Ale najednou mi bylo divné, že na druhé barové židli nikdo nesedí, přestože na něj čeká káva. Připadala jsem si jako ve slepé uličce, proto jsem si vzala svůj hrnek a odešla zpátky do koupelny.

***
Ve své vlhké kopce jsem měla možnost přemýšlet. Dávno vypitý hrnek s kávou stal na umyvadle a zatímco se pod ním tvořila nahnědlá kružnice došlo mi, že tu celý den prostě zůstat nemůžu. Z vedlejšího pokoje se neozývaly žádné zvuky, presto tam byl. Věděla jsem, že dál stojí u okna a kouká ven. Takhle to, ale zůstat nesmělo. Zítra odsud mizim, jen částečně z jiných důvodů než jsem chtěla původně. Můj odchod, ale vyžadoval přípravu. Zabalené kufry pod postelí mi práci ulehčili, ale ty nikdy nebyli hlavním problémem. Pokusí se mě zastavit? Jak se zachová. Co s ním mám dělat? A co tu vlastně dělám já? Záměrná v koupelně, v oblečení z koše na prádlo!? Musím si s ním promluvit. Nebo to alespoň zkusit.

Obraz v umazamém zrcadle připomínal víc scénu z horroru, než 21 letou dívku. Černé kruhy pod očima a rozcuchané hnědé delší vlasy. Ze skříňky pod umyvadlem jsem vytáhla pouzdro na brýle a na čočky. Roztřeseňeji, než kdy jindy, jsem si z oči vyndala průhledný materiál va založila ho do úschovného boxíku a z druhého pouzda vyndala velké dioptrické černé brýle. Vlasy si utáhla do uzlu a sebevědomě vykročila vstříc neznámu.

Poznámka autora:
Moc vám děkuji za vytrvalost a odhodlání ptokoust se touhe urovnávací kapitolou. :) Doufám, že se vám povídka líbí a neodradila jsem vás. :D