Winter Sound

32. Rudé květy

Těžké kovové dveře dělily jeho,  Steva a Starka od okamžiku, na který se netěšil. Nedalo by se říct, že ví co na ně čeká. Tušil něco? Ano. Ale byl to především instinkt nedovolující mu plně vydechnout. Vyjde pravda najevo? Dostane ten člověk co si přeje? A co to bude stát je? Otázky, jedna jako druhá vířily jeho hlavou a ho napadlo, že možná ani nejde o to, co bude stát jeho, ale co to bude stát Steva.  Protože on s tím počítá, počítal celou dobu. Čekal a škrtal den za dnem. Protože utíkat před minulostí jde jen po nějaký čas a potom se mu člověk musí postavit. Jak to vypadá potom nevěděl, možná ani nechtěl.  Vždycky totiž existovala rychlejší alternativa. 

Vejít dovnitř bylo překvapivě jednoduché. Žádná fyzická překážka, nic neleželo v jejich cestě. Žádná barikáda, žádná zeď. Jenom ty schránky s jeho "bratry a sestrami".

"Všichni jsou mrtví." poznamenal Iron man jak postupoval dál dovnitř místnosti. A potom se náhle zastavil a zadíval na zem za jednou z nádrží, porozhlédl se po nádržích jako by si něco potřeboval potvrdit a zmateně dodal větičku znějící nevinněji než ve skutečnosti byla "... a tahle taky. Už asi tak hodinu." 

Kdo by to mohl být? Že by HYDRA nechala tohle místo po jejím rozpadu chránit? Tohle byla divočina, tahle půda vlastně nepatřila nikomu.  Ale kde je Zimo? Kam se mohl vypařit? Patřila ta osoba k němu? 

"Víš kdo to je? Ten kdo jí to udělal se s ní vážně nemazlil... koukej na tu krev." Steve mu připadal zaskočený, co by mohlo být tak strašného na jednom mrtvém tělu? 

"Já si nejsem jistý, je mi, ale nějaká povědomá. Summer?" 

To ticho, které následovalo Stevovu otázku, bylo podivně dlouhé. Dlouhé na jeho umělou inteligenci v obleku a stejně tak na něj samého. A právě tohle přinutilo Buckyho vydat se jejich směrem ze svého stanoviště a zebezpečování místnosti. 

"Její jméno  je Luxana Weger, ale něco mi tu ne..." Nesouhlas v jeho hlase nezakryla ani kovová maska. Tohle jméno nepatřilo k tomuhle obličeji. 

James sice  onen obličej zatím neviděl, ale to jméno znal. Občas se v jeho mysli měnilo, ale věděl komu patří a to prostě nemohla být pravda. "To není možné..." Věděl co udělal, věděl co se tehdy stalo a tohle prostě nemohla být pravda. Bylo to stejné jako, když si tehdy urputně přál moct zase ve snu létat, jen aby si uvědomil, že každá hezká vzpomínka musí být následována tou s opačným nábojem. 

"Bucky?" Stevův hlas a ruka položená na jeho rameno ho vytrhli z vlastní hlavy, ale světlo nepřinesli. Možní ještě víc zmatku, protože teď věděl, že Steve tu skutečně je a tohle není jeden z jeho smysl-nedávajících snů. 

"Petra, ona... já ji, ale..." Mozek, jakoby nechtěla spolupracovat s pusou na tvoření slov a vět a místo toho donutil Buckyho pokleknout k tělu ležícímu na mrazivě ledové podlaze, jakoby v rudých mácích a s roztřesenýma rukama pohnul jejím obličejem, aby si mohl být doopravdy jistý a přece neuvěřit. 

"Ty jsi ji znal?"Zeptal se ho tlumený hlas, teď už ne Stevův a potom ještě zaznamenal jistý šum jak se zase jiný hlas ptá toho prvního, co tohle všechno vlastně znamená. 

"Byla moje mise." řekl Bucky, spíš pro sebe, protože člověk, kterému patřilo tohle ledové tělo bez tepu už nic slyšet nemohl. A jak se skláněl nad mrtvolou člověka, zabitým jím před tak strašně dlouhou dobou, na jiném místě a přesto zde, přitiskl si ji k hrudi, za kterou ho před těmi lety v oné New Yorské uličce držela a prosila aby neodcházel v naivní naději, že tohle memento něco znamená a  může napravit. 

Nebrečel a jeho tvář byla plná žalu antických soch, perfektní ve své dokonalosti, ale tak krásné, že v ní nebylo vlastně už nic lidského. A tak celá tahle kompozice i vypadala. Bucky nebyl schopný pohnout se a dva muži v jejichž doprovodu přišel stáli stejně tak strnule. Jen jejich výrazy postrádali onu starověkou krásu a jejich zmatení a soucit bylo lidské jak jen mohlo být. 

Bucky sklopil hlavu a zhluboka se s klidem nadechl, klidem, který ale zmizel hned jak opadla ona mramorová krusta. Jeho tělo se chvělo a on ničemu nerozuměl a to ho rvalo na kusy. Muselo to být tohle, co jiného by mělo tak silnou moc? 

"Byla to bojovnice." ozvalo se z poza jejich zad. Muž schovaný za ochrannými dveřmi na ně koukal skrz malý otvor a v jeho hlase Steve poznal jistou úlevu. 

"Nebylo snadné dostat ji dolů, jestli víte co myslím." a možná i nervozitu. Zimo zřejmě nelhal, když o zesnulé mluvil a všechny šrámy zdobící jeho obličej to pouze potvrzovaly.

"Přivedl jsi ji sem ty?" Zeptal se Tony, pořád zmatený, protože ta dívka, kterou potkal tehdy na Leteckém dnu měla umřít při útoku na New York. Summer nebyla schopna najít nic po onom útoku, i když se podívala do utajených záznamů. Někdo z vnitřního okruhu nechtěl, aby se o ní vědělo. 

"Ne, Už tu byla, když jsem přišel. Musela tu být už nějaký čas, koukněte se co má na sobě. Na zimu si musela zvykat dlouho." Tony se při jeho slovech poprvé pořádně podíval na ženu v náručí ztrápeného vojáka a její oděv mohl doopravdy jen stěží udržet její tělesnou teplotu na optimální rovinně i po dlouhém čase pro aklimatizaci. Tady šlo o něco jiného

"Proč jsi ji zabil? Neměla s tím nic společného." to už se ozval i Steve, pořád ještě nerozumějící situaci, ale schopný cítit čím si právě procházel jeho nejlepší přítel. 

"Ona napadla mě. Jen jsem se bránil." Tahle slova zněla špatně z úst teroristy, přinášejícího strach a bolest tolika lidem a nejhorší na nich byl zřejmě tón, v kterém byla pronesena, plný alibismu. 

"Lžeš! Petra by..."  Vykřikl Bucky, pořád pevně svírající Petru ve svém obětí. Kdyby žila zřejmě by mu řekla, že nemůže dýchat, že jí to bolí  ať toho nechá nebo by možná obmotala své paže okolo něho a stiskla stejně silně, ale to už se nikdy nikdo nedozví a to definitivní NIKDY ho děsilo a bolelo možná nejvíc. Předtím to NĚKDY ještě bylo, ale držel její nehybné tělo a TO byla ta finální tečka. 

"Vaší ztráty je mi líto, pane Barnesi. Ale já jsem vás sem všechny nepřivedl, jen aby jsme smutnili nad smrtí téhle osoby, která do celého narativu příběhu vlastně nikdy nezapadala. A teď, Pane Starku, pokud by jste byl tak hodný a přešel k tamté obrazovce, rád bych Vám něco ukázal."  

"Tony. Počkej!" Steve rychle zareagoval, hned jak viděl Tonyho a ten záškub těla naznačující, že se chystá dojít ke dříve zmíněné obrazovce. Bylo na ní to čeho se obával? To by teď byl obrovský problém. 

A Tony se ve své akci zastavil, ne snad proto, že by uposlechl naléhavé žádosti svého přítele, ale protože ho vyděsilo zoufalé lapání po dechu člověka snažícího se ze všech sil nadechnout. Nikdy v životě by ho nenapadlo, že by uviděl mrtvého popadat dech.

Poznámky autora:

ehm... pokud tedy nekřičím do propasti plné ničeho... Moc děkuju za přečtení, vote i jakýkoliv komentář. I když vzhledem k mému "psacímu progresu" očekávám, pokud nějakou reakci, tak ne úplně růžovou...  :D A pokud tu pořád někdo je... tak zdravím a omlouvám se, že jsem vás nechala tak dlouho bez světla....