Winter Sound

20. Tulačka

"Co se má stát, stane se." říkávala vždycky moje babička. Pokaždé kdy tuhle větičku vypustila z pusy v očích jí vesele svítilo a tváře zářily zdravým rumělcem. Zajímalo by mě jak by se její mile vrásčitá tvář vytvarovala, kdyby viděla co se se mnou děje teď. Věřila, že když se stane něco špatného, za rohem do nás čeká nevýslovné štěstí a možná i jednorožec.

Určitě tím myslela, že se mi sice nepodaří dostat dobrou známku z důležité písemné práce, ale v cukrárně, kam půjdu zajíst neúspěch, na oplátku potkám milého chytrého gentlemana schopného mě zabezpečit tak dokonale, že nebudu muset nikdy pracovat. Myslela na pravnoučata a mě v zástěře a rukami od mouky. Ale já z toho nemám nic. Žádná mouka, jenom prach. Žádná zástěra, jen zašlé ošoupané hadry a žádné děti. Jen prach bídné kusy papíry dovolující mi živořit. A ani manžel se nedostavil. Zůstala jenom utkvělé představa.

O NewYorku se říká, že v něm může každý začít nový život. Můj život, ale právě tam skončil a já odmítala křepčit na vlastním hrobě. A tak jsem odjela co nejdál to jen šlo. Washington D.C. najednou nezněl tak nudně.

***

Potřebovala jsem práci, to byla priorita. Slib daný ve věznici Karle jsem nezapomněla, ale někdo jako Rollo se nehledá lehce. V tomhle jsem se rozhodla následovat babiččin příklad.

Bezcílně jsem procházela městem a ve výlohách obchodů a bister hledala cedule s nápisy nabízejícími práci, ale americký sen se nekonal. Foukal chladný vítr a slabá bunda začínala postrádat svou funkčnost. Nohy se pletly a já s batohem na zádech přestala hledat cedule nabízející pracovní poměr, ale jakékoliv zařízení, ve kterém bych mohla strávit noc za možná co nejmenší peněžní obnos. A jak čas ubíhal a vítr sílil, začala jsem se bát, že tentokrát budu vážně muset přenocovat pod otevřeným nebem.

Frustrovaně jsem nakopla odpadkový koš v domnění, že s ním nedokážu pohnout a zapříčinila jeho nevyhnutelný pád na suchou trávu. Chvíli jsem jen tak stála a koukala na pohromu plechovek a obalů od mastného jídla. Jako bych se koukala do zrcadla. Prohrávala jsem si s myšlenkou otočit se a odejít, ale to by znamenalo vzdát se veškeré naděje. Protože já chtěla svůj nepořádek znovu uspořádaný a bez umaštěných papírů.

Sehnula jsem se tedy a postavila koš do původní polohy a začala do něj opatrně házet všechno zpátky. Utřela jsem si ruce do nohavic starých kalhot, znechuceně se zachvěla. A vydala se hledat veřejné záchody, kdy bych si mohla umýt ruce. Žádné jsem, ale nenašla. Odmítala jsem se však smířit s bakteriemi a špínou a bez váhání vběhla do budovy vedle obří sochy Lincolna. Pokud jsem v té rychlosti stihla nápis na dveřích přečíst správně, vecpala jsem se do budovy centra pro pomoc veteránů. Snad mě za to nezatknou.

Zalezla jsem na dámské záchody, nikým neviděná a nechala vlažnou vodu smýt všechny nečistotu. Mýdlo vonělo po mořském vánku a já si připadala čistě, jako nikdy. Vzhlédla jsem k zrcadlu a pozorovala vlastní obraz. Ruce pořád pod tekoucí vodou. Vypadala jsem jako ztracené dítě. Oči vytřeštěné, rysy tváře napjaté pod stresem a řevem věcí, kterým nerozumím.

Zastavila jsem vodu, ještě předtím než bych zjistila i další věci schopné rozhodit mou stávající mentální rovnováhu a vyšla zpátky na chodbu v naivní víře, že znovu nikoho nepotkám. Bohužel se na chodbě nacházela skupinka lidí vcházející ze dveří kousek od východu. Cítila jsem jak se mi v těle zvedla hladina adrenalinu.

Svůj pohled jsem přeorientovala na podlahu z něčeho co vypadalo jako naleštěná žula a rázně zamířila k východu.

"Jste tu poprvé?" ozvalo se kousek přede mnou a já byla nucena pohlédnout na muže s tmavou pletí a zkoumavým pohledem. Jeho tvář mi byla povědomá. Možná proto, že se o něm zmiňovala jedna ze složek od mistra neznámého. Nebo možná jenom proto, že jsem ho  svého propuštění párkrát viděla na obrazovkách ve městě. Sam Wilson, Falcon, přítel Steava Rogerse. Prolétl mi hlavou součet nejrůznějších informací. Bylo to nechtěné, podvědomé. A tak přirozené, až děsivé. Žádná z těch informací neskrývala jedinou emoci. Informace uložené hluboko v mysli, archivovány pro možné použití.

Při uvědomování s kým mluvím se sice pocity nedostavily, ale právě teď jsem přimrzla k tmavé podlaze a začala jsem vážně věřit, že jsem jenom malinká holčička, kterou zapomněli rodiče na hřišti a ona se snaží najít je, zatímco se jen víc zamotá a pak už jenom doufá, že se nachází alespoň ve stejném městě jako její nejbližší.

"Já, jenom..." začala jsem gestikulovat směrem k toaletám. Doufala jsem, že neví kdo jsem. Že mou tvář neviděl v televizi a netuší odkud mě propustili. Přiznat pobyt ve vězení s nejpřísnější ochrannou nebyla věc lehce se přiznávající.

Zarazil se a bylo vidět jak si mě prohlíží pozorněji. Staré nevýrazné oblečení, obří batoh se vším co mi nesebrali a velké kruhy pod očima z části překryté velkými černými brýlemi. Nevypadala jsem jako obyvatel Washingtonu, ale turista jsem nebyla taky. Nevěděl kam mě zařadit, ale mlčet nechtěl. V průběhu rozmyšlení zřejmě pochopil, že mezi turistou a obyvatelem trčím přesně uprostřed na úrovni tuláků z dob zlaté horečky a na to asi ani nevěděl co říct, každopádně se povzbudivě usmál a položil mi silnou ruku na rameno.

"Pokud hledáš místo na přespání..." rozmluvil se po chvíli a natáhl ruku k brožurkám na malém kulatém vysokém stolečku a sebral malou zelenou kartičku. "Kousek odtud je místo kde budeš moct pár dní strávit, možná spíš nocí. Není to hotel, ale teplá postel je lepší než lavička v parku, ne?"

"Já..." zarazila jsem se nad dobrotou muže přede mnou. Nabízená postel a příslib tepla mě omámil jako nejsilnější droga a já doufala, že tomuto muži můžu věřit. Za ty dva roky v neustálé přítomnosti žen schopných nejodpornějších zločinů jsem se od naučila věřit lehce. Ale tenhle člověk pracoval s kapitánem Americkou, on nebyl Alois z vedlejší cely zavřená za vraždu vlastní sestry a jejího nevlastního syna. A tak jsem se zmohla na pouhé díky a po převzetí kartičky s adresou ubytovny na nenápadný odchod ze scény. Cítila jsem se špatně, jako nikdo. A jak ta úsporná nicota znovu začala nabývat na objemu tichý melodický hlásek znovu žadonil o pozornost. "Jen tak dál." broukal si. "Jen tak dál."

Poznámky autora: 

Omlouvám se, že kapitolka nevyšla včas... Ale zachvátila mne myšlenka a ta se mě držela tak úporně, že jsem se z ní musela vypsat a proto mám otázku? Jak moc by jste měli náladu na příběh u "mého pera". A myslím tím originální fantasy příběh v "mém stylu" ... pokud tedy nějaký mám??? ... :D ¨

Ale zpět k části... To je oč tu běží... Potkali jsme Sama a můžeme se v noci vyspat... a tím to asi končí... vážně doufám, že neztrácím švih... WS si to nezaslouží, ještě je moc mladý na to, aby dopadl tak potupně... :D 

PS.: Tak jako pokaždičké ... bez Vás by to nebylo ono... Neskutečně děkuju za všecičku podporu... od čtení po komentář, za každý hlas. MOC děkuju! :o)