Neznámý chat ✔

•Kapitola 1•

Ozve se starý známý zvuk, který mě samo sebou přiláká ke kompu.
Facebook - Nová zpráva.
Se zvědavostí jsem klikla na ikonku zpráv.

"Jméno" toho pisatele mě celkem...Vyděsilo.
Uživatel Facebooku, to má být co?!

Zakroutila jsem nad tím hlavou a zprávu se zvědavostí rozklikla.
Hah, vypadá to na nějakého znuděného chlapečka/holčičku, který šmejdí na Facebooku.

Uživatel Facebooku - Ahoj!

Madison - Známe se? :D

Uživatel Facebooku - Já tebe ano.

Zarazila jsem se.
„Uživatel Facebooku - To jméno mi nic neříká!!" zasmála jsem se.

Uživatel Facebooku - Nad čím přemýšlíš?

Madison - S cizími se nebavím! :(

Uživatel Facebooku - Já ale nejsem cizí!

S povzdechem jsem se napila čaje.
S tímhle debílkem to nebude zrovna procházka růžovým sadem.

Madison - Waaw! :O Tvoje jméno se mi nějak nevybavuje :\

Uživatel Facebooku - Mně tvoje jo.

Madison - Asi tě zklamu, ale s někým sis mě spletl! Bohužel, osud je krutý! -_-

Uživatel Facebooku - Chceš mě zesměšnit?!

Madison - Néé, to bych si nedovolila! :O

Uživatel Facebooku - Nevtipkuj!

Madison - Nevtipkuju ;)

Uživatel Facebooku - To doufám!

Uživatel Facebooku je offline.

Vyjeveně jsem zírala na obrazovku kompu a smála se.
Hraje si snad na strašidelného?
Nedaří se mu to....

„Mad?" zvolala z kuchyně máma. „Běž prosím pro rohlíky!"

„Proč?"

„Chceš být na snídani o hladu?"

O HLADU!
Tohle slovíčko mě vystřelilo ze židle a uháněla jsem do kuchyně. Vzala jsem mámě z ruky prachy, ta jen něco zamumlala a věnovala se palačinkám, které se mezitím krásně pálily na pánvičce.

Skočila jsem do žabek a s klapající chůzí běžela k nejbližšímu obchodu.
Musela jsem asi vypadat fakt divně, když jsem se bála o rohlíky na snídani, protože budeme teprve večeřet.

„Ahoj Ivetko!" pozdravila jsem mrňavou, usmívající a starší prodavačku.
Byla hrozně ochotná a jelikož sem k ní s mámou chodíme nakupovat dost často, začaly jsme si tykat a dokonce dostáváme slevy.

„Ahojky Madinko!" usmála se na mě. „Tak co potřebuješ dneska?"

„Rohlíky," ukázala jsem na pult.

„Naber si kolik jen chceš!"

Utrhla jsem sáček a začala vybírat měkké rohlíky.

„Co maminka? Kdy přijde na kafe?" vyptávala se dál.

„Mno, nevím. Má toho teď moc."

„Chudák, taky musí pořád jen pracovat!" vzdychla Ivetka.

„Osud je až moc krutý!" na pult jsem položila sáček s rohlíky a natáhla se k regálku plných čokoládových oplatek.
Popadla jsem tři a položila je vedle rohlíků.

„Zaplatím," mrkla jsem.

Prodavačka začala klikat na kasu.
Měla jsem u sebe jen třicet korun a doufala jsem, že se do toho vejdu. Ivetka mi dá slevu, přeci!

„Dnes to bude čtyřicet pět," nastavila ruku.

„Čtyřicet pět?!"

„Ano. Ráda bych ti dala slevu, zlatíčko, ale šéf mi nakázal přestat dávat slevy. Jsou pak malý výdaje a výplaty pro mě," pokrčila rameny Ivetka.

„Jasný, to chápu," vzdychla jsem. „Počítala jsem s tím, že se do toho vejdu."

„Já vím. Ale pravidelně nakupovat sem chodíš jen ty a jeden muž, myslím, Bořek se jmenuje. Z toho opravdu moc peněz není."

Vzala jsem čokoládové tyčinky a otráveně je vrátila do regálu.

„A teď?"

„Třicet korun," zazubila se.

Podala jsem jí řečený počet peněz a rozloučila se.

Venku byla už tma i zima.
Jen pouliční lampy svítily, ale i přesto nebylo vidět. Kvůli mlze.
Z dálky vyli psi. A já se začala bát.

„Chtělas tyčinku?"

Zastavila jsem se.
Vyděšeně jsem se otočila za hlasem a vykřikla.

Komentujte, hvězdičkujte, všechno potěší! :33

--Bára--