Neznámý chat ✔

•Kapitola 18•

„Madison, zlatíčko, proboha!!"

S leknutím jsem otevřela oči a spatřila ubrečenou mámu, tátu a Steva.

„A teď mi všechno vysvětlíš, mladá dámo!" ozval se táta poněkud nevrle. „Je nám jasné, že se něco děje!!"

Beze slova jsem sledovala jiskry zloby v tátových očí, máminy slzy a Stevov vyděšený pohled.

„Ségra, kdo ti to udělal?" polkl Steve.

Sklopila jsem pohled k zemi a přemýšlela, na co se vymluvit.

Ještě včera jsem měla v plánu co nejdříve utéct. Utéct od rodiny, ze špitálu a tohohle města, jen proto, abych se vypořádala s tím mužem sama. Aby to nikdo nemohl řešit, aby se o mě nikdo nestaral...

„Madison, mi chceme odpověď na Stevovu otázku!" zvážnil táta a pomalu začal chytat rudou barvu v obličeji.

„J-Já nevím," vzdychla jsem. „Byla jsem u těch lidí..."

V tom jsem si vzpomněla, jak se mnou vymetl táta. To on by se měl stydět, že mě nechal přes noc u cizích lidí.

„A víš co, tati?" vyjela jsem po něm nasupeně. „To ty za to můžeš!! Kdyby jsi mě nenechával přes noc u cizích lidí, nikdy by mi nějakej chlap neublížil!!"

Tátův výraz zněžněl. Máma se na něj nevěřícně otočila.

„Gregore, jak jsi mohl?!" špitla mezi vzlyky. „Jak jsi mohl naší dceru nechat u cizích lidí?"

„A nám jsi tvrdil, že je v bezpečí u kamarádky!" dodal naštvaně Steve.

Táta nás sjel pohledem a mlčky odešel ven, z mého pokoje.

Máma mě pevně objala. „Ach, broučku, raději příště volejte mě!"

Lehce jsem kývla hlavou a propukla v tichý pláč.

„Mad," Steve ke mně přistoupil a zadíval se mi do uslzených očí. „Proč ti to ten muž udělal? A proč zranil i svou ženu?"

Máma se ode mě odtáhla a pohladila mě po hlavě. „Proč ti tohle udělal?" ukázala na mé pořezané tváře.

„Nebyl to David," šeptla jsem chraplavě a při vzpomínce na včerejší noc se mi udělalo nevolno.

Máma se zhrozila a Steve zatajil dech.

„Udělala jsem si to sama," dodala jsem.

**
O pár dní později

Seděla jsem na lavičce vedle Davida a v ruce svírala posmrkaný kapesník.
David vedle mě tiše vzlykal a nezaujatě zíral na zem.

„Pane Davissi?" ze dveří vmžiku vyšla usměvavá sestřička v bílé košili. „Můžete jít."

David se postavil na nohy a kolébavou chůzí vešel do zmíněného pokoje.

Sestřička za sebou chtěla zavřít dveře, ale já se ihned vymrštila na nohy.
„Mohu jít také?"

Sestřička mě sjela pohledem a tázavě podzvedla obočí. „V jakém jste příbuzenském vztahu?"

Zaváhala jsem. Jak mám Ellie vlastně považovat?
„Ehh, kamarádka." houkla jsem nakonec.

Sestřička překvapeně pootevřela ústa a pohled přesunula na mé, dosud nezahojené, tváře.
„To..."

„Neptejte se, prosím," přerušila jsem jí a prohnala jsem se kolem ní do pokoje.

**

Napjatě jsem sledovala Davida, jak pevně svírá Eliinu ruku ve své dlani a smutně hlídá její tep srdce na přístrojích.
Při tom pohledu mě opět začaly štípat oči, kvůli novému pocitu viny.

„Kdy se probere?" zamumlala jsem plačtivě směrem k sestřičce.

Sestřička vzhlédla od svých poznámek v notesu. „Za pár dní. Nejspíše tři, nebo čtyři."

Úlevně jsem vydechla. Stále je čas na útěk.

„Mad," David se na mě otočil od Eliina lůžka a setřel si slzy na tvářích.„Já se omlouvám. Choval jsem se jako vůl. A potom, když nás přepadl ten chlap, jsem vám nepomohl. Nemohl jsem. Sledoval jsem, jak Ellie bodá do břicha a jak utíká směrem k tvému pokoji. Celý jsem strachy zkameněl a vůbec netušil co dělat. Slyšel jsem ránu z tvého pokoje. Omdlela jsi.
Bože, Mad, jsem takový pitomec!!"

Rozeběhla jsem se směrem k Davidovi a pevně ho objala. David na chvíli pustil Eliinu ruku a sevřel mě ve své náruči.

„To nic, Davide," uklidňovala jsem ho. „Každý jednou v životě udělá chybu..."

„I ty?" David se mi zahleděl do očí.

„Samozřejmě."

„A jakou?" ptal se klidnějším hlasem.

„Začala jsem si, a teď za to musím pykat."

Omlouvám se, že už déle nevyšla kapitola, ale už se blíží škola (Phuff) a já se musím připravovat...
Snad chápete... :33

--Bára--