Neznámý chat ✔

•KONEC• 9/12/2K16

Vděčím za to okno v polorozpadlém pokoji tety Chelsey.
Kdybych si ho bývala nevšimla, netuším, co by se se mnou stalo.

Docela mě mrzí to, co jsem se dozvěděla. Můj táta je kamarád mého vraha.

Nevím, jestli se těm parchantům podařilo tátu nějak zhypnotizovat...

Konečně jdu s pravdou ven. Necelé dva měsíce jsem tuhle děsivou pravdu dusila v sobě. Ubližovali mi a já sobě taky. Fyzicky i psychicky. Jak já, tak i oni.

Mámu zabil on. Dokázal schovat stopy tak dobře, že to vypadalo jako sebevražda.

Keyllu, mou nebohou nejlepší kamarádku zavraždil také.

Raději jsem nechtěla zjišťovat, jak bylo možné, že si se mnou psal a zároveň klepal na dřívka ze spodu postele.

To on mě unesl a společně se mnou i nebohou dívku, která ani nevím, jak se jmenovala. Možná mi to říkala, ale samým tranzem, kdy jsem na vlastní oči viděla, jak její tělo s výstřelem a křikem padá k zemi, jsem to dočista zapomněla.

Jeden z pomocníků toho debila, byl i Drew. Od celé doby únosu jsem na jeho očích viděla bolest. Bolest, když viděl, jak jeho šéf střílí nevinné objeti.
Doplatil na to sám a to opět před mým zrakem.

Můj bratr odešel a už se nevrátil. Doufám jen, že je v pořádku.

Cítím se strašně, když tu na všechno nechávám svého tátu samotného. Já už dál ale nemůžu.

Promiň tati.

S brekem jsem odhodila tužku na chodník a papír s mým konečným přiznáním nechala unášet větrem.

Dívala jsem se pod sebe na hučící řeku a na ostré kameny, do kterých vlny narážely o sto šest.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Roztáhla jsem ruce.

„Sbohem, zkurvenej živote!" vykřikla jsem a s posledním výdechem...

Skočila....

THE END