Neznámý chat ✔

•Kapitola 31•

Nová kapitola je konečně tu <33
Doufám, že jsem neztratila vaší důvěru, ani trpělivost, za tu dobu, co kapitoly nevyšly! :))

Vší zbývající silou jsem protrhla provaz a volně se protáhla. Avšak připomínka, že mi jde o život není uklidňující.

„Co mám dělat?!" zašeptala jsem do ticha a chytla se za hlavu. „Přemýšlej Madison, přemýšlej."

Můj pohled upadl na tělo Drewa v kaluži krve. V džínsách měl spoustu kapes...Kapsy, v ní mobil!!!

Sebejistě jsem se sehnula k jeho boku a snažila se překonat ten odporný pach.

Vítězně jsem z jeho kapsy vytáhla iPhone a peněženku.
Peněženka byla kožená a měla zlatý zip. Otevřela jsem ji.

Průsvitnou odrážku na kreditky přeplňovaly fotky plné usmívajících se dětiček. Ve středu fotografie stál Drew s úsměvem na tváři a v náručí pevně svíral mladou, půvabnou ženu s černými vlasy.
Zaměřila jsem se na usmívající se tváře holčiček a kluků, kteří neuspořádaně pobíhali po objektu, takže na fotce jsou rozmazaní.

Setřela jsem z tváře slzu. Drew byl šťastný muž, měl milující manželku a spoustu roztomilých, bezproblémových dětí. Prožil nejlepší léta svého života.

Fotku jsem vytáhla z průsvitné odrážky a otočila ji. Zezadu bylo na kraji napsané datum pořízení fotky a popisek; Moje šťastná rodinka.

Soucitně jsem se usmála na fotku a utírala si slzy.
Proč právě Drew musel přijít o tak neobyčejně nádherný život, plný lásky, úsměvu a štěstí?!

Fotku jsem složila a vložila ji Drewovi do ledové dlaně.
„Sbohem Drewe," šeptla jsem a ruku mu pevně stiskla.

Ještě chvíli jsem na Drewa hleděla.
Třeba se teď má líp než poslední dny života, kdy musel unášet a zabíjet...

Drewovu peněženku jsem si dala do kapsy. Bylo mi trošku trapně, okrádat mrtvé lidi, ale až se dostanu z tohohle lesa ven, peníze na jídlo a vodu se budou hodit.

Do ruky jsem vzala Drewův iPhone. S iPhony jsem to nikdy moc dobře neuměla, ale už dříve jsem měla pětku, tak nějaký ty zkušenosti mám.
**
[Barbora16- Ale já ne... :D]
**

Bleskově jsem zapla polohu a otevřela aplikaci map. Ta mi spolehlivě ukázala, kde se nacházím.

V podstatě jsem byla kousek od menší vesnice. Srdce mi radostně poskočilo. Dřív jsem milovala klid, ale teď už chci být klidně uprostřed chumlu řvoucích lidí v nákupním centru....S mámou...

Dlouhými kroky jsem doběhla ke dveřím a ta co nejtišeji otevřela. Do očí mi vmžiku udeřila silná zář. Přivřela jsem oči a zkřivila obličej.
Ale opět vidět živou přírodu okolo sebe, bylo krásné!

Podívala jsem se na displej mobilu. Okej, nejblíže k civilizaci je to na sever.
Nekontrolovaně jsem se rozeběhla mezi vysoké stromy a zakopávala o kořeny.

A teď vzhůru do boje o volnost....