Neznámý chat ✔

•Kapitola 39• 8/12/2K16

Rozespale jsem otevřela oči a promnula si je.

„Ahoj Madison."

Vyděšeně jsem ze sebe odhodila peřinu a ucukla sebou.
Naproti mě seděli dva muži a s úšklebkem mě pozorovali.

„Jděte pryč," vyjela jsem po nich neomaleně, oni se ale akorát uchechtli.

„Nezkoušej tyhle blbosti Madison, už je to trapný," rozesmál se Brad.

„To bych řekl," zakřenil se Facebookář a přisedl si vedle mě.

Sledovala jsem jeho ruku, která se vztahovala k mé tváři. Pro jistotu jsem se ani nehla, ale nebylo mi příjemné, jak mi jeho klouby hladily líce a už vůbec ne, když po mě tak divně zahlížel.

Po opakování těchle pohledů a hlazení už jsem se necítila vůbec dobře a prudce jsem ucukla od něj.

„Kurva a já už myslel, že mi padne do náruče," rozesmál se ironicky Facebookář.

Couvala jsem od něj dál a dál, až na samý kraj postele, když v tom se mi podsmekly ruce a já přistála v náručí Brada.

„Jsi tak lehce zranitelná, Mad," broukl mi do ucha a já se z jeho sevření ihned vytrhla.

„Jděte ode mě, nebo zavolám na tátu!" křikla jsem varovně a snažila se působit sebejistě, i když mi srdce bylo jako o závod.

„Ále prosím tě!" smál se Brad. „Tvůj naivní fotřík nás k tobě pustil."

„Ten debil nám totiž věří, že by jsme jeho dcerunce nic neudělali," protočil oči Facebookář a společně s Bradem propadal v záchvatu smíchu.

Co je na tom sakra směšnýho?

Nechápavě jsem na ně hleděla. Smíchy se div neudávili.

„Ok, dost," zvážněl z ničeho nic Facebookář. „Poslouchej Mad..."

Sevřel se mi žaludek. Nelíbí se mi, když vyslovuje mé jméno v zdrobělině právě on.

„Teď, když budeš hodná holka, nebudeš křičet a naznačovat jakoukoli prosbu o pomoc, slibuju, že se ti nic nestane. Samozřejmě, do tý doby, než dojdeme na místo, kde tě chci mít už od samého začátku našeho chatu."

Zhluboka jsem se nadechla.

„Oblékneš se a tyhle zakrvácený hadry hodíš pod postel. My budeme čekat za dveřmi, abys nám nezrdhla," přidal se Brad.

„Poté v klidu, s úsměvem na tváři, vyjdeš s námi před tu bábu a fotříka," pokračoval Facebookář. „Společně s námi budeš tvrdit, že jsme docela fajn chlapi a že jsme se rozhodli zajít na procházku. Tvůj naivní otec určitě nebude proti."

Donuceně jsem kývla.

„Půjdeme i přes město. I tam nic nenaznačuj," dodal Brad. „Volat o pomoc klidně můžeš, ale až vyjdeme z města."

„Ále, ona už má praxi. Myslím, že jsme ji připravili na vše!"

„Prosím, nedělejte to," kňukla jsem plačtivě a zhroutila se na postel.

Brad pozorně sledoval slzy, kutálející se po mých tvářích.
„Šéf, možná by jsme jí nemuseli zab-"

„Drž hubu Brade!" odbyl ho Facebookář. „Víš co máš dělat Madison. My teď odejdeme, protože nemáme zapotřebí špehovat dítě, když se převlíká. Jakmile ale uslyšíme něco nějakýho, nebo naopak tu budeš až moc tiše, jednoduše sem vtrhnem, jasný?!"

Zoufale jsem souhlasila a pomalu se zvedla k rozpadlému šatníku, ve kterém se nacházely otrhané kalhoty a staré, ušmudlané tričko.

Brad společně s Facebookářem odešli a já slyšela jejich nádechy a výdechy za dveřmi.

Lehce mě to znervóznilo. Netuším, proč tu řeším to, že stepují za dveřmi. Sama jsem souhlasila se smrtí. Tedy, určitě mě chtějí zabít.

Z tohohle už prostě není cesty ven.

Příští kapitola už bude uzavírat celý tento příběh! :((
To to uteklo, že?