Neznámý chat ✔

•Kapitola 22•

Ještě než začnete číst, chtěla bych opravit svou dost závažnou chybu...

Někteří z vás si opravdu bystře všimli, že jsem úplně spletla jméno bratra Steva...V předešlé části jsem ho totiž nevědomky přejmenovala na Dyllana...

A jelikož mám kapitoly předepsané s Dyllanem, nechce se mi to už přepisovat, takže se Steve jmenuje Dyllan.

Ano, sama nesnáším, když autoři zapomenou na jméno postavy v příběhu, ale tak už to chodí, když je toho na Barboru16 moc...

„Udělám vajíčka, dáš si taky?" zeptala jsem se Dyllana v kuchyni.

„Nemám moc hlad, ale máma mě vždy ráda viděla jíst," odvětil a sledoval televizní noviny v televizi. „Kvůli ní bych snědl i býka."

Lehce jsem se zasmála, ale vždy, když jsem se o to pokusila mě obličej zabolel. Nedokážu se smát v této situaci. Ani náznak útěchy, slabý lehký úsměv a přitakání mi tělo nedovolí.

Rozklepla jsem si vajíčka o pánvičku a kydla jej na ní. Začalo se pomalu smažit.

Můj pohled doputoval až k Dyllanovu bezvládnému tělu, ležícímu na křesle, které máma zbožňovala. Vždy si nalila čaj a vzala si mléčné sušenky. Zachumlala se do peřiny a sledovala televizi, nebo si četla knihu. Měla ráda svůj klid.
Teď ho má. Ale až moc velký. Myslím, že takový klid si přeci jen nepřeje nikdo.

„Hele, brácha," houkla jsem směrem k němu a pohybovala pánví ze strany na stranu nad plotnou.

Ozvalo se zabručení.

„Co se vlastně stalo?"

Dyllan vypl televizi. „Mad, já se o tom nechci bavit."

„Dyllane, jsem tvoje sestra a mámina dcera, mám právo to vědět!" upozornila jsem ho.

Dyllan mě nechápavě sledoval.

„Už je mi šestnáct," dodala jsem polo otráveně a tím ho konečně přesvědčila.

Zhluboka se nadechl a hlavu si opřel o svou dlaň. „Byl jsem v pokoji a hrál hry, Mad. Netuším, co se stalo."

„Děláš si srandu?! Ty jsi byl tak zabranej do hraní těch zasranejch her, že jsi neslyšel žádný hluk?!!"

„Když už jsme u toho, Mad," přerušil mě klidně. „Kde jsi byla v tu dobu ty?"

Nasucho jsem polkla a zmlkla. „Usnula jsem ve vaně."

„A jak to, že jsi neslyšela hluk?" pokračoval.

„Já spala, Dyllane!!" zopakovala jsem rozčíleně a s pánvičkou naštvaně pohodila.

„A já přes hraní videoher nic neslyšel," obhajoval se.

Rozrušeně jsem k němu došla. „Usnout je něco jinýho, pane dokonalý!!"

„Vždycky tvrdíš, že se v noci probudíš už jen kvůli vrznutí dveří a tohle jsi neslyšela?!" šeptl a lépe se uvelebil v křesle.

Mlčela jsem.
Měl pravdu. Dostal mě.

„Dyllane, teď se nesmíme háda-"

„Umíš svádět vinu jen na ostatní!!" vykřikl a za hlasitého zavrzání podlahy šel ke schodům. „Nedokážeš přiznat, že je to totiž nešťastná náhoda a stejně to musíš házet na mě!!!"

„Dyllane!" vykřikla jsem po něm, ve snaze ho zastavit.

Teď se přeci nemůžeme hádat. Potřebujeme jeden druhého.