Neznámý chat ✔

•Kapitola 24•

Madison - Prosím odejdi!

Uživatel Facebooku - Měl bych?

Madison - Prosím!!

Nic. Neodpověděl. Seděla jsem schoulená v rohu pohovky a celá sebou cukala.

„Dyllane, vrať se!" šeptla jsem prosebně do prázdnoty.

Uživatel Facebooku - Nevrátí se.

Madison - Co to zase meleš?

Uživatel Facebooku - Co takhle nějaká nehoda při cestě?

Zalapala jsem po dechu. Slzy mě štípaly do očí, moje svaly se naply.

Madison - Prosím, Dyllane mi nech!!

„Prosím," opět jsem, trochu hlasitěji, zašptala před sebe.

Uživatel Facebooku - Když budeš hodná holčička a teď mě poslechneš, tvůj bratr bude v pohodě. Jestli ale ty budeš v pohodě, to nezaručuju! :))

Propukla jsem v tichý zoufalý pláč. Nechci přijít o dalšího člena rodiny, ale ani o svůj život. Ovšem, nic bych neztratila. Je pravda, že nestojím o další nekonečná muka.

Madison - Co po mně chceš?

Uživatel Facebooku - Vyjdi ven, všechno se dozvíš... <3

Utřela jsem slzy a mobil dala do kapsy. Není jiná možnost. Musím to podstoupit.

Vyšla jsem ven před dům.
Stála jsem jako přikovaná a hleděla do tmavé ulice. Nic neobvyklého. V dálce štěkali psi, vítr mi cuchal vlasy a za mnou bylo slyšet volání.
Počkat...Cože?!

Trhla jsem sebou a odstoupila kousek do předu. Ohlédla jsem se. Nikde nikdo.

„Pozor!"

Vyděšeně jsem se rozhlédla.

„Madison, pozor!"

Oči se mi pomalu začaly naplňovat slzami. Ten hlas jsem znala. Zněl sice jako ozvěna v dáli, ale stále je to on.

„Mami?" vyhrkla jsem plačtivě.

„Madison, dávej na sebe pozor!" ozvalo se.

„Mami, vrať se, já tě potřebuju!" vykřikla jsem kolem sebe.

Nic. Ticho. Vše ztichlo. Vítr ustal. Nedokázala jsem tuto situaci pochopit. Mám schopnost slyšt duchy? Nebo to udělal on? A pokud ano, co je zač?!

Madison - Kvůli tomuhle jsi mě vytáhl ven?!

Uživatel Facebooku - Ne :)

Nechápavě jsem sledovala displej mobilu, který hlásil, že konverzace je prozatím nedostupná. Co to má jako být?!

Zvedl se vítr a obklopil celé mé tělo. Svaly mi zimou začaly tuhnout.
Cítila jsem tlak na mém zápěstí. Bolestí jsem upustila mobil k zemi. Dopadl na silnici a na jeho displeji s utvořila prasklina.

Znenadání mě něco čaplo pod krkem. Vylekaně jsem zalapala po dechu. Ucítila jsem dech na svém rameni. Prudce jsem sebou škubala, ale marně. Něco mě táhlo pryč. Moje nohy se bezmocně táhly po zemi a já bojovala o svůj dech.

„Pusť mě!" koktavě jsem vykřikla. Stisk zesílil. Srdce mi začalo splašeně bít, moje hrdlo se stáhlo.

„Pomoc!" vyjekla jsem z posledních sil.

Něco kovového mě silně udeřilo do hlavy a já bezmocně upadla do náruče neznámého, již reálného člověka.