Neznámý chat ✔

•Kapitola 4•

„Ahoj Keyllo," vzlykala jsem do mobilu.

„Co se děje, zlato?"

„Musíš se za mnou stavit. Fakt mám problém a s nikým jiným ho řešit nemůžu!"

„Já tě chápu, Mad," Keylla zněla dost nejistě. „Ale nevím, jestli mi to máma ještě dovolí."

Vzdychla jsem. „Tak to nech plavat. Budu to muset dusit v sobě."

„Ach. Tak mi to řekni přes mobil. Pokusím se ti i tak pomoct."

„Ne, to nejde," vykvikla jsem. „On-On všechno slyší! Všecičko."

„Madison, proboha, kdo?"

„On," šeptala jsem ubrečeně a vystresle. „Děsí mě to."

„A nepůjdem se projít?"

„To ti máma dovolí?" rozzářila jsem se.

„Když tak se s ní znovu pohádám, no co. Za chvíli na rohu ulice."

„Dobře, díky!" hlesla jsem a ukončila hovor.

Mobil jsem zahodila na postel, zhasla a vyběhla z pokoje. Z věšáku jsem sebrala svetřík, obula si boty a běžela ven.

Venku byla už dost tma. Přesto jsem věděla, že za chvíli přijde Keylla a já se jí svěřím, nemusím mít obavy.

Zazvonil mi mobil, hlásící příchozí zprávu Messengeru. To jsem asi někde blízko wi-fi.
Keylla asi píše, že se zpozdí, nebo tak.
Když jsem si však zprávu přečetla, srdce se mi na tři sekundy zastavilo. Strachy.

Uživatel Facebooku - Vy někam s Kayllou jdete? :O

Madison - Ano, dost daleko od tebe!!!!

Uživatel Facebooku - Ale já nejsem daleko. Stojím kousek od tebe :)

Ztuhla jsem.
Se sklopenou hlavou k zemi jsem se očima rozhlédla. Nikde nikdo, jen tma a tma.
Vedle mě něco prasklo.
S tichým výkřikem jsem uskočila a dívala se na místo, odkud se prasknutí ozvalo.

„J-Je tu někdo?" pípla jsem.

Mobil mi zasvítil a pípnul. Další zpráva.

Uživatel Facebooku - Ano :)

Uživatel Facebooku - Jsi tak krásná, když se bojíš! :D

Madison - Co po mně chceš? Co?!

Uživatel Facebooku - Aby si chcípla. Spáchala sebevraždu, nebo tak :) Nebo to udělám sám :\

Začala jsem znovu brečet. Drkotala jsem zuby zimou i strachem. Asi se opravdu zabiju. Na to nemám.

Ozvaly se kroky. Blížily se. Zatajil se mi dech.

„K-Keyllo?"

Ticho. Kroky ustaly. Teď už jsem vážně nervama zavřela oči a začala si broukat svou nej písničku.
Ucítila jsem dotek. Ledovou ruku na mém rameni.
S výkřikem jsem uskočila a dívala se na své rameno. Vedle mě stála Keylla a smíchy padala na zem.

„Jseš blbá, nebo co?!" vyštěkla jsem.

„Měla ses vidět, Madko!" ukazovala na mě svými rudě nalakovanými nehty.

Madko. Nesnášim, když mi tak říká. Madko, zní jako, ehm.... a matko.

„Jsem Madison či Mad. Madka mi neříkej!" sykla jsem.

„Dobře. Jaký máš problém, zlato?" nasadila vážný výraz, ale její koutky stále cukaly do úsměvu.

„Musíme šeptat. On slyší všechno," špitla jsem.

Keylla kývla hlavou a poslouchala můj dlouhý proslov o mém posraném životě.

„Páni," hlesla. „T-Tak to nevim jak ti pomoct."

„Já vím. Jen jsem se chvíli chtěla cítit v bezpečí a s někým to probrat," pokrčila jsem rameny.

„Proč ne s mámou?"

„Cože?" otočila jsem hlavu směrem k ní. „S mámou?"

„Jo," kývla Keylla. „Pomůže ti."

„Ta by mě akorát propleskla a dala by mi zaracha, za to, že jsem vůbec kdy začala chat s tím debilem," protočila jsem panenky.

Mobil v tu chvíli hlásil novou zprávu.
Otočila jsem displej směrem ke Keylle. S vyděšeným výrazem zírala na právě příchozí zprávu.

Uživatel Facebooku - Já mám jméno ;)

Madison - A jo vlastně!

„Neměla jsem začínat chat s tím," zamyslela jsem se. „Mega debilem."

Keylla se na mě nevěřícně dívala. „Nedělala bych si z toho srandu."

„Bojíš se?" smála jsem se, ale s ní to do úsměvu najednou ani nehlo.

S rozpaky zastavila. „Asi půjdu domů."

„Děláš si srandu?!" zamračila jsem se. „Ani jsi mi nepomohla!"

„A jak ti mám do prdele pomoct, když si z toho děláš stále srandu!" rozhodila ruce Keylla. „Já vím. Tohle celý je podvod. Prank, že? Chtělas mě jen vytáhnout ven!! Abych měla průser u mámy!! Jsi strašná, Madison!"

Otočila se na podpatku a zmizela do tmy.
Vzdychla jsem a dala se pomalu na cestu domů.

Vypadá to, že mi nikdo nepomůže. Lidi jsou tak neochotní...

Komentujte, hvězdičkujte, všechno potěší!! :))

Btw. - Kapitoly budou vycházet dost málo, přeci jen je léto a PRÁZDNINY :33!!!

--Bára--