Neznámý chat ✔

•Kapitola 13•

„Madison, šlapej!"
Táta mě ze předu bouřlivě povzbuzoval.

„Já už nemůžu!" skuhrala jsem znaveně.

Máma se hodila trochu do formy a už začala komunikovat. Právě teď je neomaleně v čele a povídá si s tetou Chelsey.

Steve má sluchátka v uších a nevnímá okolní svět, zatímco táta, který jel těsně přede mnou, mě nepřestal buzerovat.

„Bože, Mad!! Vždyť už odmala jsi jezdila na kole bez přestání, tak co se změnilo?!"

Zastavila jsem se a z držáku vyndala láhev čisté vody. Hltavě jsem se napila a otřela si pusu.
„Jenže teď jsem tak dva roky nejela."

Táta mě obkroužil a zastavil se vedle mě. „Tak nemáš stále vysedávat u počítače, beruško."

Zavrčela jsem a na kolo znovu otráveně naskočila.

Bylo něco okolo osmé hodiny a už bylo docela chladno a tma.
Už i táta unaveně oddychoval, ale stále si držel intenzivní přístup.

Máma se mi spolu se Stevem a tetou Chelsey vypařili z dohledu a už i táta se začal vzdalovat.

„Mad, mákni!" křikl na mě a zmizel za zatáčkou.

Slezla jsem z kola a opřela jej o lampu vedle mě.
Posadila jsem se do trávy a sledovala oblohu.

Táta prostě lže. Já už odmalička kola nesnášela, z jednoho prostého důvodu. Bála jsem se, že spadnu.
Tohle trauma už ve mně zůstalo už od školky, kde jsem jednoho dne po obědě jezdila na trávníku kolem pískoviště.
Zrovna ten den si mě všimli kluci, kteří už byli předškoláci a jednoduše se mi začali posmívat.
Já se na kole sotva udržela a oni do mě začali strkat a bouchat.
Strčili mě do pískoviště a já hlavou spadla na dřevěný okraj. Jenže klukům to přišlo málo a zahrabali mě do písku. Potom po mně hodili kolo a utekli.
Samozřejmě, nikdo to neřešil. Protože nikdo toho nebyl svědkem.

Teď se mi něco podobného děje taky. Jenže s o hodně těžší situací.
Nikdo mi nepomůže a ten jediný, kdo byl má poslední naděje odešel navěky.
Vymrštila jsem se do stoje a postavila se. Rodiče s tetou museli být už dost daleko, jelikož jsem neslyšela ani mámimo žvatlání o jahodových knedlících.

Ozařovalo mě světlo z lampy. Nasedla jsem na kolo a rozhodla se rodiče dohnat.
I když se mi šlapat třikrát nechce, ztratit se vážně nechci.

Vjela jsem do tmavé zatáčky a snažila se nevnímat děsívé okolí.
Šlapala jsem, co mi nohy dovolily, ale moc jsem toho nedokázala. Rodiče jsem stále ještě neviděla.

Už jsem ani neviděla na cestu. Kousek přede mnou jsem zaslechla kroky a dýchání.
Snažila jsem se potlačit strach a slzy a šlapala ještě víc.
Jde určitě o normálního člověka, kterej jde třeba z práce domů.

Čekala mě další zatáčka a já se do ní vřítila jako maniak. Jenže v tom se mi kolo sklouzlo a já spolu s neznámým člověkem bolestivě zahučela do příkopu vedle silnice.

„J-Já se strašně moc omlouvám!!" zakvílela jsem ubrečeně a odhodila ze sebe kolo.
Postavila jsem se a tomu člověku pomohla na nohy.
Do tváře mu vidět nebylo ani trochu a on nehnutě stál naproti mě.

Celkem mě to začalo děsit. „Jste v pořádku?"
Vyklepaně jsem ignorovala pálivou bolest na lýtku. To bude natrženina.

Ten člověk do mě najednou prudce vrazil a dal se na útěk do uličky osvícené lampami.

Sledovala jsem jeho tmavý obrys. Utíkal rychle, jako by se mu nic nestalo.
Na rohu uličky se zastavil a otočil se mým směrem.
Ztuhla jsem, když jsem cítila jeho pohled na mém vyděšeném těle.

Vykřikla jsem, když jsem zbystřila, že ten člověk se rozeběhl znovu ke mně.

Kulhavě jsem se dala na útěk na druhou stranu a plačtivě křičela.
Do prdele, to už všichni spěj, že jim dělá problém mi pomoct?!

Slyšela jsem jeho dupot kousek ode mě a začala ještě hlasitěji, vyplašeně křičet.

„Ne!" kňukla jsem, když jsem ucítila jeho ledovou ruku na mé paži.
Snažila jsem se mu vyvléct a utéct, ale jeho stisk byl velmi silný.
Prudce mě zatáhl mezi křoviska stromů a keřů a hodil mě na zem.

Líbila se vám kapča??
Btw. - Jaksi nemám co dodat mými slovy takže.... :DD

--Bára--